Z turistických průvodců víme, že možná nejkrásnější okamžik na Malecónu je východ slunce. Páni, to by byla paráda to vidět! Včera jsme se s Petrem domluvili, že to dokážeme – vstaneme v pět ráno a půjdem se toulat ulicemi a samozřejmě skončíme na Malecónu. Sami jsme tomu příliš nevěřili, ale vážně jsme slyšeli budík, vstali, oblékli se a vyrazili. Jsme fakt dobří! Došli jsme až ke vstupním dveřím apartmánu, kde jsme zjistili, že jakmile je otevřeme, začne hulákat alarm. To by nám tolik nevadilo, horší ale byla zamčená mříž za dveřmi, od které jsme neměli klíč. Dveře jsme tedy zabouchli, umlčeli tak alarm, ale pořád jsme byli na nesprávné straně – uvnitř. Byli jsme v pasti! Nu což, zítra je taky den. Jdeme se tedy ještě dospat, nedá se nic dělat.

Naše druhé dnešní vstávání se odehrálo již za světla. Snídaně tradičně mňamózní a pak výlet. Pro dnešek máme naplánováno opustit Staré město a vydat se na druhou stranu Havanského zálivu. Tam je jednak socha Ježíše, který shlíží na město, ale hlavně hned dvě pevnosti, které před staletími bránily záliv i Havanu před piráty a jinými vetřelci. Doky jsou stejně jako v Cienfuegu těžko rozpoznatelné – je to kovová branka vedoucí na malé betonové nádvoříčko, za kterým je nízká budova, za níž pak tušíte loď. Chtěli jsme se vlastně jen zeptat, jestli jsme tu správně, ale to už na nás volali, ať jdeme, ať jdeme… „Prosím vás, můžu se jen zeptat…“ – „to víš že jo, ale nejdřív bezpečnostní prohlídka – ukažte batohy“. Tak jsme ukázali batohy, prošli detektorem skoro jako na letišti a už nás sunou dál. „Jede tahle loď…“ – „Jó, jó, hlavně už nastupte, už vyplouváme!“ „Ale my nevíme…“ – „Odjééézd!“ Byli jsme jak snítka prachu, kterou vcucne vysavač. Že jsme přístav našli správně, jsme pochopili jen díky tomu, že nás prostě strčili na loď, ale netušili jsme, kam plujeme. Já takové situace nemám moc rád, vždycky se snažím se alespoň rámcově orientovat v tom, co se se mnou děje, tak jsem z toho byl trošku nervózní, ale Zdenda všechno uvedl na správnou míru. Jeho úvaha byla prostá – Za jedno peso nás nemůžou vézt nikam jinam než ten kousek, co potřebujeme. Dobrá, to zní logicky. Loď, či spíš malý trajekt byl vlastně podobný tomu, kterým jsme jeli v Cienfuegu. Prázdná paluba krytá plechovou boudou a vepředu místnost pro kapitána. Plavba trvala kolem deseti minut a už jsme tam byli.

No.. tam – pracovníci plavební firmy se pěkně zasmáli, když jsme se jich konečně zeptali, jestli jsme na stanovišti Casablanca. Ale kdepak, pánové, nastoupili jste na loď do Regla – průmyslové čtvrti Havany, která je v zadní části zálivu. A sakra! Ukázalo se, že se musíme vrátit příštím trajektem na výchozí místo a tam nastoupit na jinou loď. Málem jsme navíc přišli o Zdendu, který se šel projít a zapomněl se na nějakém festivalu. Nakonec jsme se sešli a vyrazili. Na druhý pokus jsme to už museli zvládnout, protože z toho přístavu jezdí jen dva trajekty – do Regly a na Casablancu.

Hned po vylodění nás čekal nedlouhý výšlap do kopce, za jehož absolvování jsme byli odměněni setkáním se samotným Ježíšem. Jeho dvacetimetrová socha z carrarského mramoru tu byla „odhalena“ jen dva týdny před tím, než 8. ledna 1959 Fidel vstoupil do Havany prosadit svou revoluci. Traduje se, že ten den zasáhl sochu Ježíše blesk a zničil jí hlavu. Ta byla posléze opravena.

Naproti Ježíšově skulptuře stojí muzeum Che Guevary, který používal nedalekou pevnost jako sídlo a vojenské vězení. Vedle je pak nějaké buď muzeum, nebo spíš vojenská budova, to se mi nepodařilo zjistit, která na fasádě hrdě nese troufalý Fidelův citát: „Revoluce je mocnější než příroda“. To řekl v říjnu 1963 po běsnění hurikánu Flora, jednoho z nejničivějších v historii, na Kubě. No, Fidele, však ještě uvidíme, kdo z koho.

V době studené války byly v oblasti Viñales rozmístěné sovětské nukleární rakety a jiné zrůdnosti, které všechny mířily na Washington. Dnes už něco takového naštěstí není potřeba a rakety se vrátily do Ruska. Některé kusy ale převezli do Havany, kde je vystavují (věřím, že už nefunkční) na takovém malém plácku hned vedle Pevnosti svatého Karla z chýše (Fortaleza de San Carlos de la Cabaña). Před pláckem stojí dřevěná budka a v ní slečna, co prodává lístky. Ochotně nám nabízí, že si u ní můžeme rovnou koupit vstupenku i do pevnosti. Proč by ne, kupujeme. Já nemám zbraně rád, ale musím uznat, že ty největší rachejtle opravdu budí respekt. Kromě nich tam bylo i nějaké letadlo, nějaká děla, nebo jak se ty krámy jmenují… no prostě zelený mozek by zaplesal. Mají tam i napsané jakési vyprávění, ale dle tamního zvyku jenom španělsky, takže … doprovodné obrázky byly moc pěkné.

Dalším bodem programu je zmíněná pevnost La Cabaña. Paní u vchodu koukne na naše lístky a zavrtí hlavou. Ani omylem, tyhle lístky sem neplatí, musíte si koupit nové. Nejsme schopni jí vysvětlit, že vstupenky nám prodala její kolegyně, a že jsme se jí výslovně ptali, jestli platí právě sem. Neplatí, musíte mít jiné. No tak to ne, tohle je věc cti – i když je nám vedro a nechce se nám tady lítat sem a tam, stejně jsme se vydali zpět k dřevěnému okénku. Ale už po pár krocích na nás paní volá, že tak teda jo, můžeme jít dál. Pochopili jsme vzápětí. Byl to další z originálních způsobů, jak se pokusit přimět turistu, aby zaplatil jednou Fidelovi a ještě jednou paní pokladní. Jsme vážně rádi, že jsme nepodlehli a zkoušku ustáli.

V roce 1792 dobili Britové Havanu a to přes to, že ji bránily hned dvě pevnosti při ústí zátoky. Jenže Britové pevnost El Morro obešli a napadli Havanu z nechráněného území. Španělé museli Kubu vyhandlovat zpátky (Britům za ni tehdy dali Floridu) a rozhodli se Havanu lépe zabezpečit. Pár set metrů za starou pevností El Morro vystavěli další rozsáhlou moderní pevnost, které dnes říkají prostě „chýše“ (La Cabaña). Je fakt velká, z jednoho konce na druhý měří přes půl kilometru. Zkusili jsme ji projít celou odshora až dolů a bylo na co koukat. La Cabaña sama je taková normální „novodobější“ pevnost, která vypadá spíš jako kasárna. Jsou tu nějaké vnitřní expozice, některé z nich i celkem zajímavé (třeba u historických zbraní, kde byl katapult a beranidlo), ale vůbec nejvíc se nám líbila expozice věnovaná Fidelovu dobrému příteli, již zesnulému venezuelskému prezidentu Hugo Chávezovi. S Kubou, Havanou ani její historií nemá nic extra společného, ale byla tu klimatizace. Zato co se výhledů týče, tam si fotografické oko turistovo přijde na své. Celá zátoka i stará Havana jsou tu jako na dlani. V ústí zátoky se pak vyjímá starší pevnost El Morro (Castillo de los Tres Reyes Magos del Morro), která byla zbudována již na konci šestnáctého století. Kvůli tomu, jak z nás polední slunce vysálo život, jsme se rozhodli, že právě toto místo, které jsem původně moc chtěl vidět, vynecháme. Sice nápad přeskočit ji nebyl můj, ale přiznávám, že jsem neprotestoval nikterak vehementně. I já už jsem potřeboval odpočinek.

No, škoda. Před La Cabaña jsme sehnali taxikáře, uhádali si rozumnou cenu (jízda spočívá v projetí tunelu pod ústím zálivu a vynoříte se vlastně už v centru – jde o tři kilometry) a dopravili se domů. Po cestě jsme narazili na nějaký bar, který nevypadal turisticky, tak jsme to vzali jako výzvu. Byli jsme tam v tuhle hodinu jedinými hosty, ale líbilo se nám tam. Barman, postarší černoch, byl ze staré školy. Úslužný, zdvořilý, v bílé košili s vázankou, vestičku, naleštěné boty. Jako by si za posledních šedesát let nevšiml žádné změny. Lokální pesa s úsměvem odmítl, a tak jsme zaplatili asi desetinásobek ceny. Podle mě si to ale tenhle pán zasloužil. Byl takový nějaký příjemný. Možná mi byl sympatický tím, že rumem na našem mojitu rozhodně nešetřil. Polední siesty tady opravdu dávají smysl a začínáme si utvářet určitou dávku pochopení pro nicnedělání, kterým jsou zejména přes poledne známé všechny jižanské národy.

K večeru, když už se trošku dalo vystrčit nos ze dveří, jsme se zase vypravili do Starého města. Minuli jsme už důvěrně známou katedrálu, taky jsme se mihli kolem známého Hemingwayova baru La Bodeguita Del Medio, kam jsme ale nezavítali. Za časů starého Ernesta bych se tu posadil opravdu rád, pokecali bychom a třeba by pak vznikla kniha „Ajťák a moře“. Dnes už je to ale jen zlatý důl, kam jezdí ovce v autobusech na výletě z Varadera, udělají tam z nich voli a podojí je jako oslíky. A pak že Kubánci nevědí, co je kapitalismus. Pro zajímavost název baru znamená „Hospůdka vprostřed ulice“.

Před spaním se ještě musíme rozloučit s Malecónem. Získali jsme tu i nové kamarádky. Jen na chviličku jsme si sedli, a už u nás byla dvě děvčata a začala navazovat hovor. Z povzdálí nás pozoroval hlouček mladíků evidentně připravených kdykoliv zasáhnout. Petr se zorientoval hned, a tak jim položil jedinou upřímnou otázku, která tu dávala smysl: Za kolik? Holky se začaly smát, že ony přeci nejsou žádné šlapky, ony jsou turistky ze Santiaga, co prý si to o nich myslíme? Kupodivu se ale neurazily. Mně nebyly příliš příjemné, tak jsem odmítl překládat v marné naději, že to holky, jejichž angličtina byla snad ještě horší než moje španělština (a ta téměř neexistuje), vzdají. Byly to ale profesionálky, takže si poradily. Jediný, kdo s nimi ze zdvořilosti trochu komunikoval, byl Míla, a tak si ho hned oblíbily. A že prý jestli se s ní nechce projít. Na Mílově tváři bylo vidět něco jako „kluci, pomoooc“, křečovitě se držel kamene a ne a ne se hnout z místa. Turistky ze Santiaga tedy zkusily ještě trochu poodkrýt karty s tím, že jestli se nám nelíbí ony, tak mají ještě kamarádky. Asi nějaká velká turistická grupa nebo co. Nakonec z nás nic nevymáčkly, tak šly lovit jinam. Zaplať Pánbůh. No, myslím, že jsme toho pro dnešek zažili až dost. A do hajan!

Pozornému čtenáři neuniklo, že dnes nebyla Kamča. Ale byla! Ovšem už jen pro Mílu jako odměna za to, že měl pozdě večer ještě tolik energie, aby se s námi neodpotácel domů, ale šel si ještě jednou, naposled projít přímořský bulvár až na konec k pevnosti. Tam někde po cestě prý potkal naši polskou kamarádku, a tak se mohl rozloučit nejen s Malecónem, ale i s ní. Třeba se ještě někdy někde potkáme.