Brzy ráno jsme se vyhrabali z brlohů, zdlábli snídani, kterou nám na šestou hodinu ochotně připravila paní domácí, a vyrazili vstříc autobusovému terminálu. Na rohu hned před zastávkou jsme potkali toho zaměstnance, který nás včera informoval o lístcích. Teď nás ovšem informoval o taxíku, který by nás mohl odvézt do Havany místo autobusu. Auto bylo moc pěkné, moderní, klimatizované, velké – byl to takový minivan pro asi osm lidí. Chtěli jsme jím jet. Ale máme přeci svou hrdost, a tak jsme se chvíli s pány hádali, abychom neplatili víc než za ten autobus. Cena busu jde do kapsy Fidelovi, cena taxíku jde do kapsy jim, tak se dílo podařilo. Další dohadování bylo o tom, abychom jeli sami. Taxikáři chtěli pochopitelně ještě čekat na další lidi, aby zaplnili stroj. My jsme ale vůbec zvažovali cestu taxíkem pouze v případě, že nebude méně pohodlný než autobus Víazulu. Kdyby se nás tam naskládalo opravdu osm kousků, tak by to rozhodně pohodlnější nebylo. Nakonec jsme zvítězili i v této bitvě a mohli jsme vyrazit hned. K našemu překvapení se ale na zadní sedadlo mezi Mílu a Zdendu ještě vecpal „druhý řidič“. Byl oblečný v uniformě stejně jako skutečný řidič a bylo nám řečeno, že s námi jet musí. No dobře, tohle už překousnem.

Je asi jasné, že za ty tři hodiny cesty do hlavního města se pán volantu ani nedotkl. Zato ale s řidičem pořád řešil svůj cestovní pas a řidič mu také vysvětloval, kudy jedeme, kde se odbočí na jaké město, a podobně. Hádám, že to byl buď zácvik nebo že prostě jen potřeboval hodit do Havany na letiště – a my jsme mu to zaplatili. Vůz byl skutečně perfektní, i klimatizaci nám na přání zapnuli. Ten rozdíl 40° venku a 14° uvnitř byl vražedný. Dle místního zvyku jel šofér jako o život, každá minuta se počítá a kdo se nechá předjet, je posera! V jednom místě jsme objížděli nějaký koňský povoz či co to bylo, když vtom zpoza něj vyběhl takový malý psík. Už nešlo nic dělat, takže ano, byli jsme poslední, koho kdy spatřil. Po tom, co se přes něj převalilo naložené auto, se ještě chvilku kutálel a pak se, chudák, z posledních sil odplazil ke krajnici. Na dlouhý a šťastný život už bych to neviděl. Je nám to líto. Spi sladce, pejsku. Po takovém zážitku autem samozřejmě létaly významné pohledy a možná jsme i utrousili nějakou tu poznámku ve smyslu, že tam nemusíme být hned. Efekt to mělo očekávaný – nulový.

Do hlavního a největšího města Kuby jsme dorazili kolem jedenácté hodiny dopolední a nechali se zavézt do centrálního parku (Parque Central). Ten je na rozhraní dvou havanských čtvrtí – Staré Havany a Centrální Havany. Jinak turisticky zajímavá oblast se rozprostírá ve třech čtvrtích: již zmíněné Stará Havana (něco jako Staré město pražské), Centrální Havana (jako Nové město pražské) a ještě Vedado (řekněme Žižkov). Nejdřív jsme na lov ubytování vyrazili všichni čtyři a to do Starého města. To nebyl příjemný zážitek. Jednak bylo samozřejmě všudypřítomné vedro k zešílení, a kromě toho se nám nedařilo najít nic alespoň trochu pěkného. Ani nabízené ceny nebyly úplně podle našich představ, ale řekněme, že za luxusně pěkný příbytek bychom nad nimi alespoň uvažovali. Jenže za temný, oprýskaný pokoj v ještě oprýskanějším domě, pokoj, kde není ani klimatizace… Prostě špatné. Po nějaké době jsme to vzdali a založili základní tábor na lavičce v parku. Zdenda s Petrem byli stanoveni hlídači krosen a my s Mílou jsme vyrazili tentokrát směr Centrální Havana.

Procházeli jsme neskutečnými místy. Rozbořené domy, jejichž zbytky se válely po ulicích, jakoby bylo čerstvě po náletu, haldy odpadků, kterých si nikdo nevšímal. Mezi tím si hrály děti, jezdila auta a chodili prodavači ovoce. Trochu to připomínalo takové méně drastické sídliště Luník, jen v historickém havanském hávu. Tohle místo nahánělo strach. A tu jsme narazili na jeden z mála relativně opravených domů. Nabízeli ubytování, tak jsme po schodech vylezli do druhého patra, že se zeptáme. Dámy a pánové, to byl kauf! Dva velké pokoje, pohodlné postele, klimatizace, jeden pokoj měl dokonce i balkón, kde se dalo sednout u stolečku a popíjet rum. Všechno se nám tu líbilo. Tedy až na tu ulici, ale z toho, co už jsme dnes v okolí prošli, jsme nabyli dojmu, že lepší už to nebude, jestli chceme bydlet poblíž centra. Kupodivu jsme za tu nádheru (OK, naše hodnocení asi bylo trošku podpořeno předchozími neúspěchy) dokonce usmlouvali nižší cenu než kdekoliv jinde v Havaně (i když, pravda, pořád vyšší než kdekoliv jinde na Kubě), takže bylo rozhodnuto. Poslední dny v Karibiku strávíme tu. S rozpačitými úsměvy jsme se vrátili pro kluky. „Hele sice je to tam fakt taková díra, ale nemůžem si vybírat.“ „My víme, že je to hnusná špeluňka, ale zas za ty prachy…“ „Nic lepšího prostě volné není, tak to nějak ty tři dny vydržíme no.“ Neochotně vstávali, neochotně nás následovali. Když jsme procházeli tou šílenou ulicí, zahlédl jsem v jejich tvářích snad i náznak naštvání. Nicméně nabroušené útrpné mlčení bylo zlomeno, když chlapci uviděli interiér Casy „Hospedaje Silda y Alberto“ (ulice Virtudes 211) a došlo jim, že náš popis nebyl tak úplně přesný. Sorry, pánové, neodolali jsme.

Nuže tedy můžeme vyrazit do ulic. Nejdřív jsme potřebovali najít směnárnu a pak něco kloudného k jídlu. Petrovi se konečně, i když jen na těch pár posledních dnů, podařilo vyměnit pár lokálních pesos a tak mohl začít utrácet jako mahárádža. Většina jich ovšem padla za jídlo a to ze dvou důvodů. Jednak se Kubánci zdráhali turistům něco za lokální měnu prodat (jste bílí, tak plaťte, držgrešle jedny evropský), a kromě toho mu to tak vyhovovalo. Poobědvali jsme v takové zapadlé nepříliš luxusní hospůdce, kterou jsme si proti Mílovi z čistého hladu odhlasovali. Pak jsme ještě prošli obchoďák, kde jsme se i dokázali ztratit. No.. obchoďák – nepředstavujte si nákupní centrum se dvěma patry obchodů, hypertescem, celým patrem fastfoodů a dvanácti kinosály. Tady byly schody do druhého patra zatarasené a i v tom prvním se prodávaly spíš kýče všeho druhu. Přišlo mi to jako taková horší vietnamská tržnice. Kvůli vedru jsme vyrazili si oddychnout domů.

Vydatné osvěžení nás opět vzpružilo a mohli jsme se vydat na místo mně téměř nejmilejší. Jasně, ještě jsem tam nikdy nebyl, ale něco jsem o Havaně věděl a na Malecón jsem se prostě těšil úplně nejvíc. Je to šestikilometrová ulice táhnoucí se podél havanského pobřeží. Oproti moři je trochu vyvýšená a neustále na ni dorážejí vlny. Když je živel rozbouřený, tak na několika místech voda šplouchá až na silnici. To pak úřady příslušnou část pro auta uzavřou a pěší mají bezvadnou promenádu přímo u zdivočelého moře. Dnes už jsou všechny budovy, které tu byly postaveny většinou v prvním desetiletí dvacátého století, oprýskané a některé polorozbořené. Bohužel to tu už, myslím, přišlo o své kouzlo bezstarostné luxusní pasáže u vody, přitom vlastně v centru velkoměsta. Jako všechno na Kubě a v Havaně, ani tady to už není stoprocentní. Zub času ukousnul tu nablýskanost, výstavnost, pocit luxusu. Zůstal chatrný, ošlehaný a ohlodaný kamenný bulvár táhnoucí se podél moře, kam oko dohlédne. To ale neznamená, že by mně Malecón neučaroval. Prošli jsme se skoro na konec a pak zase zpátky na druhý konec až k pevnosti La Punta v ústí Havanské zátoky. Když jsme se dívali do těch majestátně se tyčících domů, jež shlížejí na všechny ty turisty, kolemjdoucí, milence a rybáře, a věděli, že to tu před stoletím bylo nové a nablýskané, mohli jsme vidět, co zbyde, když se pozlátko setře. Stav těch domů mě přiváděl na myšlenku koloběhu života – že tohle místo je na konci jedné doby, kterou již brzy vystřídá další období rozkvětu. Ty stařičké otlučené pamětníky na jejich místech vystřídají nové, moderní budovy, ulice se opraví, všechno dostane nový nátěr, nové pozlátko. Ale už to nebude ten starý, ten původní Malecón. Vlastně to samé se dá říct i o Havaně a celé Kubě.

Každopádně nadšení jsme v tu chvíli, kdy jsme sem přišli, byli všichni. Petr proto, že si před chvilkou koupil pizzu doslova za pár korun, a ostatní… no ještě tu postávaly lehké holky, tak třeba proto, co já vím. Na Malecónu se setkávají kamarádi poklábosit, dávají si tu rendez-vous zamilované páry, turisté samozřejmě pořádají fotografické orgie. Také se tu rybaří, někteří dokonce slezou z ulice dolů na kameny trčící z vody, aby byli zdroji co nejblíže. Nejen rybářské řemeslo, ale i to nejstarší tu bují. Lepé děv(k)y tu dělají byznys téměř ve velkém. Věřte nevěřte, nás přece nezlákaly.

Potkali jsme tu ale jednu dívku, která na sobě vydělat nechtěla. Kamča z Polska nám zpestřila procházku nejen tenhle večer, ale potkávat ji v Havaně budeme vlastně denně. Její cestovní kamarádky už odletěly a ona prý má na Kubě ještě asi týden. Bylo pro nás příjemným osvěžením si pokecat s někým, kdo sdílí naši kulturu, náš pohled na svět i náš jazyk (angličtinu). Jak už jsem napsal, již za tmy jsme se dobelhali až na východní konec Malecónu k pevnosti Castillo de San Salvador de la Punta, která stráží vstup do Havanské zátoky. Tady jsme děsně erudovaně podiskutovali o astronomii a vypravili se domů. Zítra chceme zahájit prohlídku starého města, tak potřebujeme nabrat síly.