Ráno nám Jorge vysvětluje, že dnes dokončí nový pokoj „ve spodním patře“ a přenese vybavení našeho pokoje tam. Bude to pro nás komfortnější, jen je potřeba, abychom si své věci na dnešek schovali u kluků. Okay, děláme, jak říká, a jdeme se taky na budoucí ubytování podívat. Na sucho polkneme, když vidíme to staveniště ve sklepě. Nicméně z nezkušenosti se jak stébla držíme naděje, že snad Jorge ví, co slibuje, a večer opravdu pokoj bude nějak připravený. Míla se soucitně usmívá pod fousy – je to přeci jen zkušenější cestovatel. My zatím nechápeme, kde se v něm ta nedůvěřivost bere.

Protože v Trinidadu hodláme také něco zažít, jdeme se informovat na možnosti do místních cestovek. Zachytíme nějaké nabídky od pouličních naháněčů a projdeme se až do Trinidad Travels (na ulici Calle Gutiérrez mezi rohy s ulicemi Calle Guaurabo a Calle Boca), který je od úplného centra kousek vedle, asi pět minut chůze. Čeká nás tam jen postarší paní, která nám dá kartičku s vysvětlením. Tam výbornou angličtinou stálo, že průvodce je teď někde s klienty, a že ve čtyři hodiny odpoledne bude k dispozici. Okay, můžeme, tak se tu v podvečer ještě zastavíme.

Knižní průvodce doporučuje fotografické kolečko po městě, tak si necháme poradit. První stanoviště je katedrála. Cestou k ní jsme potkali prodavače manga a protože Míla s sebou už asi třetí den tahá nůž, že si rozhodně musí někde koupit mango, tak se s ním dáváme do řeči. Ukáže se, že Rolando kdysi pracoval několik let v Československu a dodnes si pamatuje pár vět v češtině. Na jeho „Ale prosimťeee, na to se vyseeer…“ budeme dlouho vzpomínat. Vypadal celkem v náladě, ale podařilo se mu vnutit nám asi pět mang.

Jelikož katedrála byla otevřená, vlezli jsme i dovnitř. Někteří lidé vědí, že já, ač bezvěrec, mám kostely rád. A na Kubě jsem se do žádného ještě nepodíval! Vlastně jsem jen nahlédl do kostela ve Viñales, ale to bylo jen na chviličku, to nepočítám. Katedrála v Trinidadu je střídmý, prostý kostel, který tu zbudovali v osmnáctém století na místě původního zničeného kostelíku. Není to žádná megalomanská barokní nádhera, ale to neznamená, že nemá svou atmosféru. Velký dřevěný oltář a spousta menších jsou pěkné a zajímavé. Na jednom z nich mají i malou sošku Pražského Jezulátka. Hned jsme se tu cítili jako doma. Katedrála se vlastně jmenuje Iglesia Parroquial de la Santísima Trinidad, což znamená Farní kostel nejsvětější trojice v Trinidadu.

Po modlitbě jsme vyrazili k národnímu muzeu boje proti banditům (Museo Nacional de la Lucha Contra Bandidos). To se věnuje boji proti různým skupinkám, které se snažily zvrátit vítězství revoluce mezi lety 1960 a 1965. Někteří bandité měli dokonce své letecké síly, takže je tu k vidění i americký výzvědný letoun, který byl nad Kubou sestřelen. Budově muzea, původně františkánského klášteru, dominuje věž, na kterou lze vylézt a pokochat se vyhlídkou na celé město a okolí. Já jsem si tuto kratochvíli nechal ujít, protože už zase bylo kolem poledne, a to znamená nelidské teplo. Po tom týdnu, který už jsme měli za sebou, jsem na sobě začínal pociťovat, že už mi to přestává být příjemné (čti snesitelné), a tak jsem si fyzickou zátěž spojenou s vyšplháním milionu schodů odpustil. Na náměstí před muzeem hrála nějaká kapela, tak jsem si sedl do stínu a poslouchal. Ostatní si to ale zodpovědně vyšlápli a potvrdili, že výhled za to stojí. Inu, musím si přeci taky něco nechat na příště. Do Trinidadu se určitě ještě někdy chci podívat.

Dále jsme přešli do staré čtvrti, Barrio Los Tres Cruces, kterou průvodci popisují jako nejautentičnější místo. Barevné domečky, kamenná dlažba, koně, prostě paráda. Trochu mi to tu připomínalo Zlatou uličku na Hradě, hlavně tou barevností. Jinak sem ale doporučuji nosit růžové brýle. Bez nich se totiž neubráníte vlezlému dojmu, že to tu je spíš takové trochu ghetto, nedovolíte si odlepit oči od země, abyste nešlápli do nějakého kobylince, koukáte, odkud na vás kdo vybafne, a ohlížíte se, jak jste daleko od náměstí. Je to tu sice skvost Trinidadu, ale v noci bych sem zabloudit nechtěl. Jsem ale rád, že jsme to viděli. Po cestě jsme například byli svědky toho, jak do města přijeli prodejci limonády. Uprostřed ulice zastavila taková stará oprýskaná dodávka bez označení, otevřely se boční dveře a začali se u ní srocovat lidi s petlahvemi v ruce. Ptali jsme se nějaké paní, co že se to tu děje. Odpověděla „freco“. Hmm.. takové slovíčko neznáme a není ani ve slovníku. Paní nám je ochotně našla ve španělsko-české části a ukázala na „refresco“ – nealkoholický osvěžující nápoj. Potvrdila mi tak to, co jsem tušil už od prvního dne. Oni fakt nemluví tak úplně španělsky! Kdo tomu má sakra rozumět?! Petr si na ochutnání nechal žlutou vodou naplnit malou lahvičku a později prohlásil, že to bylo docela dobré. Nabízel nám, ale … jak to říct? … naše důvěra v tento nápoj nebyla tak veliká jako Petrova odvaha. Zřejmě jsme ale prohloupili, protože mu po požití nic nebylo. Pořídili jsme fotodokumentaci a pokračovali v kolečku doporučovaném průvodcem.

Vlastně zbývalo už jen jednou ulicí projít kolem santerijského chrámu (ten jsme ale bohužel nenašli, resp. nepoznali, který dům to je) zpátky ke katedrále.

Po poledni jsme se stavili na oběd a pak domů trošku vychladnout. S Petrem jsme mrkli na náš skoro připravený pokoj a začínali jsme rozumět Mílovu potutelnému úsměvu. Jorge se vyjádřil ve smyslu „no problema“ a my jsme neměli sílu teď něco takového řešit. Počkáme s tím do večera.

Po siestě jsme se vypravili na večerní procházku a hlavně do Trinidad Travel. Majitel a průvodce Rey (vlastně Rainier) byl skutečně přítomen a byli jsme jím velmi příjemně překvapeni. Mladík hovořil výborně anglicky a konečně po týdnu poslouchání všech možných naháněčů, z nichž každý tvrdil, že právě on má pro nás ten nejlepší, nejlevnější, nejsuprovější zážitek, jen když zaplatíme a na nic se nebudeme ptát, nastala změna. Rey na to šel jinak. Nechal si vysvětlit, co bychom si tak asi představovali, a pak nám on vysvětlil, jak nám s tím může pomoct. Chcete na vodopády, OK, jsou tu tři nebo čtyři přístupné, je ale sucho a jsou vyschlé. Dá se tam koupat. Jeden vyschlý není, ale ten je zase daleko. Chcete jet na koních, OK, můžete se při tom projet parkem a stavit se na oběd. Říkal, že se snaží pracovat s časem, aby jeho výpravy nedorazily na frekventovaná místa společně s většinou „cestovkových“ turistů. To znamená, že se snaží vyrazit brzy ráno, na oběd jezdí jinam nebo později, případně volí trochu jiné trasy, aby se vyhnul davům. Přiznám se, že na nás zapůsobil dost důvěryhodně. Jednak ta angličtina, což je na Kubě skutečná spása, a pak taky o všem mluvil velice konkrétně a jasně. Žádné obecné náznaky nebo lákavá hesla z letáků. Vidět tam můžete to a to, uděláme to tak a tak… jestli souhlasíte. Cena nebyla z nejlevnějších, ale upřímně nám nepřišla přemrštěná. S Mílou jsme ho požádali o výlet na koních na zítra (Petrovi a Zdendovi se cena zdála moc vysoká a prý zkusí služby jednoho z naháněčů) a pro všechny čtyři pak o výlet do hor na pozítří. Vše ujednáno a už se těšíme. Ještě jsme dostali rady, jak se na koně obléknout, a mohli jsme si jít užít večer.

Zatímco jsme se toulali, zaregistrovali jsme auto, které mělo na korbě takový ten stroj na vyrábění kouře, a hustě ho foukalo do ulic. Usoudili jsme, že je to proti komárům. V prvních minutách, než se kouř rozptýlí, není vidět na krok a je to tak trochu strašidelné. Něco takového u nás člověk nezažije, tedy pokud před tím nezapálí hromadu pneumatik. Už za tmy jsme se dotoulali na kopeček na kraji města, kde jsou zbytky kostelíku s názvem „Kaple naší Paní z Candelárie na zádi“ (Ermita de Nuestra Señora de la Candelaria de la Popa del Barco). Další z míst, kam by citlivější duše neměla chodit po setmění. Ale hezky tu bylo. Město je tu jak na dlani, vidíte světélka a říkáte si, proč zrovna na tomhle místě je taková tma. Kaple přiléhá k bývalé vojenské nemocnici, ze které dnes už zbývá sotva obvodové zdivo. Marně jsme zkusili udělat nějaké fotky a mazali radši zase zpátky mezi lidi.

Dnes schody u Casa de la Música nebyly zabrány žádnou akcí a byly obsypány lidmi, kteří si tu užívali večerní klídek. Mezi nimi i my. V průběhu hovorů o blbostech se nám podařilo klofnout dvě moc pěkné turistky … nebo klofly ony nás? Konečně to je jedno. Jmenovaly se Gadazi a Idadi – alespoň tak si to pamatuji podle mnemotechnické pomůcky „Kadáfí v Iráku“. Představily se nám jako turistky z Baskicka a úplně se rozhořčily, když jsme řekli „Ahá, Španělsko“! Vysvětlily nám (mimochodem hroznou angličtinou, jenže španělsky se zase nechytaly u nás – natož baskicky), že ony nejsou žádné blbé Španělky, že Baskicko je samostatný národ s vlastním jazykem a kulturou. Jediný problém je, že ho už asi šest set let okupují Španělsko a Francie. Když jsme se zmínili o teroristické organizaci ETA, která po desítky let sužuje celou oblast a vraždí nevinné lidi, úplně se rozzářily a jedna přes druhou povídaly, jak jim fandí, že by chtěly válku se Španělskem, hlavně, aby se už konečně jejich domovina osamostatnila. No.. měly trošičku vymyté mozky, ale o to to bylo zajímavější povídání. Mimochodem v osmdesátých letech organizaci ETA Kuba vydatně podporovala a (nejen) proto se dostala na americký seznam zemí podporujících terorizmus. Z tohoto seznamu bude vyškrtnuta až letos, o celých třicet tři let později.

Holky nám taky říkaly, že před Kubou navštívily Dominikánskou republiku, a že co se tance týče, tak Kuba je mrtvá. Opravdu, jak už jsem psal, na Kubě nikdo salsu ani nic moc jiného netančí, je to tu spíš zábava pro turisty, kteří se učí její základy v předražených klubech. V Dominice prý fakticky tančí každý a všude. Jediný problém je, že tam není moc bezpečno, kdežto na Kubě ano. Ještě chvilku jsme si jen tak povídali. Mimochodem celkem přesně uhádly náš věk (potvory, taky mohly ze zdvořilosti pár roků ubrat). Nakonec jsme je poslali na večeři, abychom se jich zbavili. Myslím, že jsme použili výrazů „kam jdete?“ a „né, zůstaňte ještě…“. No co, je třeba zatlačit slzu a jít spát. Schválně, o čem se nám bude zdát.

Mně teda rozhodně o Jorgem. Když jsme přišli, s Petrem jsme zjistili, že náš pokoj tedy rozhodně není perfektně připravený. Dveře se nedaly ani zavřít, natož zamknout, nebyly tam žádné skříně, na záchodě nebylo ani prkénko a studená voda místo ze sprchy tekla z trubky, jež trčela ze zdi. Navíc bylo v místnosti vymalováno, takže jsme celou noc dýchali výpary. Jediné, co Jorge s kumpány za celý den udělal, bylo to, že nám přenesli postele. Byl jsem neuvěřitelně vytočený, ale jelikož bylo deset hodin večer, už nebyla šance ani energie to řešit. Ráno si ale s Jorgem na toto téma přátelsky podebatuji.