Úkol na další den je jasný: zjistit, co se tu dá vlastně dělat, a udělat to. Proto jsme si na ráno naplánovali kolečko po turistických informačních centrech. Nakonec jsme sehnali potřebné informace v kanceláři Cubanacanu. Slečna (mimochodem jedna ze dvou lidí na Kubě, kteří mluví plynně anglicky, nikoliv jen špaňglicky) nám představila různé organizované aktivity, o kterých jsme víceméně věděli už z knižního průvodce. Vše pěkné, ale ceny drobátko vysoké. Také jsme se ptali na výlet k pevnosti Castillo de Jagua. Paní nám vysvětlila, že za to nemusíme nikomu platit, stačí najít nedaleký přístav lodi, která coby MHD vozí jak místní (za jedno lokální peso), tak turisty (za jedno turistické, tedy čtyřiadvacetinásobek ceny) po celé zátoce i k pevnosti. Okay, to zní fér.

Rozhodli jsme se, že nejdřív najdem přesné místo, odkud loď vyplouvá, pak se půjdeme projít na Punta Gorda a odpoledne se nalodíme a vyrazíme na výlet. Po cestě jsem koupil nový klobouk, méně slušivý, ale zato praktičtější. Svůj účel splní a navíc je s vlajkou a nápisem Cuba, takže teď už konečně všichni na první pohled poznají, že jsem jejich chodící výplata. V parku na malém náměstí u přístavu jsme narazili na jakýsi festival literatury či co to bylo. Na stolech byly tisíce knížek, asi dva metry od nich se za zábradlím tlačili lidé a koukali se na ně. Vypadalo to, že si nikdo knížky nekupuje ani je nikdo nikomu nedává. Ale byl to omyl, odpoledne jsme přeci jen zahlédli, jak k nějakému předávání knížek dochází. Bylo tam i pódium, kde tančili zřejmě žáci místní školy lidových umění, a pár stánkařů, kteří prodávali občerstvení. Třeba ledovou tříšť. Naskládali do kelímku kusy ledu a zalili ho koncentrovanou šťávou – ta pěkně led napůl rozpustila a výsledek vypadal překvapivě lákavě. Tenhle slaďoučký nápoj tam pili i drsní chlapi – ti ovšem se slušnou dávkou rumu.

Již zmíněná čtvrť Punta Gorda je zajímavé místo. Je to výběžek pevniny, který zasahuje do cienfuegského zálivu a tvoří tak poloostrov. Ve dvacátých letech minulého století si jej oblíbili bohatí Američané, dost možná mafiánští bossové, kteří tu vystavěli velké paláce, v nichž žili obklopeni vším luxusem tehdejší doby. Dnes některé tyto paláce slouží jako hotely pro lépe platící klientelu než jsme my. Nicméně z centra je to na konec Punto Gorda přes tři kilometry a my máme jen dvě a půl hodiny na to dostat se tam, pokochat se a ještě se vrátit na loď. Proto volíme rychlejší způsob – koňský povoz.

Koně tu nesmějí na široké hlavní ulice, proto jedeme těmi vedlejšími. V jedné z nich na nás čekal netradiční zážitek. Viděli jsme policejní auto se zapnutým majáčkem a příslušníka, jak do vozu láduje jakéhosi zatčeného. K adrenalinu hollywoodských filmů to mělo daleko, ale i tak jsme koukali jak puci. Já sám si nevzpomínám, kdy jsem naposledy viděl nějaký skutečný policejní zásah – pokud vůbec někdy. Když se orgán vypořádal se zločincem, obrátil se na našeho vozku a vysvětlil mu, že tady nemá s tím koněm co dělat. Pochopili jsme, že nejen na hlavní ulice, ale zřejmě do větší části Punto Gorda jako takového koně nesmějí. Ještě nás tedy zavezl na nejbližší křižovatku, tam nám ukázal dopravní značku se škrtnutým koněm a vysadil nás. Ani moc neprotestoval, když dostal o asi pětinu menší honorář. Chudák – chtěl si vydělat, ale nevyšlo mu to.

Pro nás to znamenalo ten zbytek cesty docupitat po svých. Už to nebylo příliš daleko, ale i tak, nějakou čtvrthodinku nám to ukradlo. Na samém vrcholku poloostrova, který kdysi patřil k jednomu z paláců, je dnes takový pidiparčík a koupaliště. Porozhlédli jsme se, ale svá sežehlá těla jsme nesmočili. Čekala nás procházka v největším poledním vedru zpět do centra, abychom chytili loď. Je to tu, musím říct, moc hezké. Paláce fakt pěkné a mít víc času (a asi i peněz), tak bychom si docela rádi některý pořádně prohlédli i uvnitř. Zážitek nám kazilo jen to příšerné vedro a trochu smrádek, který šel od vody. Musíme ale hnout kostrou, jinak to nestihneme.

Nakonec jsme byli v centru s asi čtvrthodinovou rezervou, kterou jsem se rozhodl využít k nákupu vody, protože jsem denní zásobu spotřeboval už za dopoledne. Nechali jsme si poradit, kde se dá balená voda koupit, a nějaký mladík nás dokonce dovedl do obchodu až k neoznačené zavřené lednici úplně vzadu v rohu. Když ji otevřel, byla plná chlazených nápojů. Také nám řekl, kolik stojí, abychom viděli, že nám dobře poradil. Stála asi polovinu toho, co jsme včera platili ve vedlejším obchodě. Paní u pokladny se nějakým nedopatřením spletla při markování, ale nezlobíme se na ni – to se může stát každému. Přiměli jsme ji, aby nákup přepočítala, a bez mrknutí oka nám vydala chybějící peníze. No jo no, tak už to holt na tom světě chodí. Jen tak tak jsme se včas doplahočili na loď a vyrazili na půlhodinovou plavbu směr pevnost Castillo de Jagua.

Každá vlnka vyšplíchla na příď, takže ti z nás, kteří nestáli dostatečně daleko, byli za chvíli dost mokří. Avizovaná půl hodina plavby trvala skoro hodinu celou, ale nakonec jsme vystoupili v místě určení. Na prohlídku jsme měli asi dvě hodiny, což bylo víc, než jsme potřebovali. Castillo de Nuestra Señora de los Ángeles de Jagua, jak se to tu vlastně jmenuje, je ne moc velká pevnost strážící ústí do zátoky, kterým musely proplout všechny lodě, které po moři pluly do nebo ze Cienfuega. Je o zhruba sto let starší než samotné město a původně byla postavena na obranu zátoky před piráty (a Brity). Ve své době to spolu s pevnostmi v Havaně a v Santiago de Cuba byla jedna z nejdůležitějších pevností na Kubě. Nám poskytla pěkné výhledy, klid daleko od města a samozřejmě poučení. Jako ve všech kubánských muzeích i tady jsou popisky pouze španělsky a personál buď nic nepoví, nebo opět jen španělsky. Jinak pevnost obklopuje ospalá vesnička jak vystřižená odněkud ze Sicílie.

Kdo by si byl pomyslel, že o kousek dál se rozrůstá ve strašidelné „nukleární městečko“, které přiléhá k pět kilometrů vzdálené jaderné elektrárně Juragua. Tu v sedmdesátých letech začala budovat Kuba společně se Sovětským svazem. Naštěstí zavčasu přišla krize a stavbu elektrárny zarazila. Rozestavěné paneláky ve městě nikdy nebyly užívány a elektrárna nevyrobila ani watt. My jsme po cestě lodí několik strašidelných opuštěných věžáků tyčících se na kopci viděli, hádám, že patřily právě k nukleárnímu městečku. Elektrárna není moc známá a ani my jsme o ní dopředu nevěděli. Ale to nevadí, protože cizincům je tam stejně vstup zakázán.

Po prohlídce pevnosti jsme zavítali do místního obchůdku, kde Míla ukořistil vaničku čokoládové zmrzky. Neprodávali ji v tandemu s toaletním papírem, tak to riskl. Na zbytek dne už jsme žádný konkrétní program neměli, ostatně on už ani moc žádný zbytek dne nebyl. Trochu jsme si po výletu odpočinuli, ošetřili spáleniny od sluníčka a vyrazili na průzkum další čtvrti Cienfuega a na vlakové nádraží, protože to jsme na Kubě ještě neviděli. Tady obecně vlaků moc nejezdí, takže i nádraží bylo ospalé, jako po vymření. A včetně vlaků, které tam stály, vypadalo asi jako u nás před dvaceti třiceti lety.

My s Petrem jsme pak ještě šli na večeři do restaurace Casa de Chango, jež se nám včera tolik osvědčila, zatímco kluci si dali véču na své super terase. Dnes byla restaurace úplně prázdná a my jsme byli jediný obsazený stůl. Vedle nás pak byla připravena velká tabule s cedulkou reservé. Jasné, čeká se na organizovaný zájezd. Nás ale ještě obslouží. Připomněli jsme jim včerejší cenu a už nosili na stůl. Začli polévkou, což nás trochu překvapilo. Včera v menu chyběla, ale vysvětlení bylo prozaické – včera už polévka došla, tak nám ani neříkali, že nedostáváme celé menu, za které platíme. Ale byla mňam. Hned vedle našeho stolu byl prostor pro živou hudbu, tak nám zpříjemnili konzumaci. Hráli jen pro nás. Každou chvilku se někdo z personálu chodil ptát, jestli je všechno v pořádku – tu kuchař, tu číšník, tu barman. S Petrem jsme si říkali, že jestli nám příjdou na stůl zapálit svíčku a ztlumí osvětlení, tak už to bude fakt trapné. Ale tak co, hlavní je se nadlábnout. Alespoň jsme se jednoho kuchtíka mohli zeptat na malbu na jedné ze stěn. Byl tam vyobrazen černoch s korunou na hlavě a nápis „La Casa de Chango“ – Domov Changa. Dozvěděli jsme se, že tu vyznávají santerii – zvláštní náboženství, které se na Kubě provozuje, a které je směsicí evropského křesťanství a afrického vúdú. Pán vymalovaný na stěně je santerijský král a ztělesnění Boha. Většina Kubánců vyznává buď křesťanství nebo santerii. Jsou to buď vlažní křesťané nebo zapálení santerijci. Když už jsme skoro končili naše krmení, přijel ten očekávaný autobus s německými turisty. Ještě než jsme se zvedli k odchodu, zaslechli jsme, jakou nabídku jim jejich průvodce představuje. Porce za dvanáct pesos. Němci prostě fungují jako štědré dojné krávy, kterým to ani nevadí.

Ještě v noci, když už jsme se chystali do postele, na nás zaťukali Míla se Zdendou s nemilou zprávou. Jejich pan domácí jim oznámil, že na zítřek má rezervaci od Cubanacanu, a že tedy tohle je jejich poslední noc u něj. Holt, dojné krávy platí líp. I když jsme v Cienfuegu plánovali zůstat ještě jednu noc, rozhodli jsme se, že odsud vypadneme už zítra. Krosny si necháme u kluků, s tím pan domácí neměl problém, dopoledne nás čekají delfíni a pláž a odpoledne můžeme obětovat přesunu do Trinidadu. Tak tedy dobrou noc, poslední v Cienfuegu.