Hned ráno jsme dalším americkým bourákem vyrazili zbylých asi sto třicet kilometrů do města Cienfuegos. Asi třetinu cesty se jede po pobřeží moře a právě v dubnu je tu vidět zajímavý úkaz. V téhle oblasti každoročně miliony krabů naslouchají volání přírody a vylézají ven z bažin, kde žijí, a putují několik set metrů na pláž, protože tam jim to přijde romantičtější – hlavně tam do písku nakladou vajíčka. Pak se zase hromadně vracejí zpět. Jelikož však žádný krab dostatečně nepodporuje myšlenku revoluce, Fidel jim to vrací. Úřady právě přes krabí území postavily silnici, po které kromě korýšů samozřejmě jezdí také auta. Spousta aut. V době vrcholící migrace se tu střetávají s desetitisíci krabů, kterými je vozovka zcela pokrytá. Krabíci jsou malí, a tak jich tu mnoho umírá. Četl jsem, že po pár dnech je na silnici několikacentimetrová vrstva oranžovo-růžové pasty. Neumím si představit, že by to tak skutečně bylo, a už vůbec si nechci představit, jak to musí vonět. Pro člověka zvyklého evropskému náhledu – tj. ochraňujme přírodu, nikoho a nic zbytečně nevražděme – je to až neskutečné. Je to každoroční válka, kterou ti malí nemohou vyhrát. Nedělám to často, ale tentokrát si dovolím poukázat na jedno video, kde putování chudáků krabíků i těch velkých zlých auťáků pěkně uvidíte. Ale je fakt, že bojují se ctí. Na každé blížící se auto vystrčí klepeto a jen si pojď, srabe! Propíchnu ti pneumatiku! A tak silnici lemují mastné fleky a zbytky zničených duší. Mysleli jsme si, že z toho masakru alespoň profituje nějaká místní krabí restaurace. Jenže ouha, tak potupně tihle drobečci nekončí. Obsahují prý jakýsi toxin, který je pro lidi i jiná zvířata škodlivý.

V době našeho přejezdu už migrace pomalu končila, takže se cestou potulovalo jen pár opozdilců. Navíc se náš šofér projevil jako ochranář přírody a mezi pozvednutými klepety kličkoval s velkou zručností. Ušetřili jsme všechny pneumatiky a hlavně všechny kraby (možná až na jednoho či dva; sorry). Když už mluvím o šoférovi, ten byl také znalec hudby. Celou cestu nám pouštěl vypalovačky z devadesátých let a považoval je za současné hity. Užili jsme si s ním takovou malou diskotéku. Obecně snad na všech dopravních prostředcích na Kubě je přimontované rádio, a to včetně koňských povozů a cyklo-taxi. Podobně jako my jsme svého času čachrovali s kazetami, oni si vyměňují USB klíčenky. V necelé půlce cesty jsme dobře naladěni dorazili do města Playa Girón, kde je známé muzeum invaze (vlastně se jmenuje Museo de Playa Girón). Na chvilku jsme se tu zastavili. Muzeum svými zdánlivě nahodile uspořádanými exponáty ilustruje události z roku 1961, které jsem již popisoval. Celý tento imperialistický debakl zahnívajících kapitalistů (nebo jak se to říká) je pečlivě popsán a ty nejvýznamnější exponáty dokonce i v angličtině. Našli jsme tam taky jakousi zbraň vyrobenou v Československu. Tak přeci jen jsme i my něčím přispěli.

No nic, nenecháme řidiče zbytečně dlouho čekat, naskáčeme do vozu a hurá směr Cienfuegos. Toto město bylo založeno ve vnitrozemní části cienfuegského zálivu v roce 1819, což z něj podle průvodce dělá jednu z nejmladších obcí na Kubě. Založil je francouzský uprchlík Louis D’Clouet a díky němu má město takový francouzský nádech. Tedy pro někoho, kdo se vyzná v architektuře. Každopádně se Cienfuegos nejen honosí titulem „kubánská Paříž“, ale také patří do světového dědictví Unesco. Je to tu pěkné a po několika dnech na venkově jsme s povděkem přijali, že zas budem nějaký čas trávit ve městě. Tedy alespoň já ano. Přivítalo nás tu samozřejmě velké vedro, ve kterém jsme museli obcházet ubytování a hledat to pravé. Pro mě ještě víc nepříjemné, protože jsem nevědomky řidiči nechal dýško ve formě svého parádního slaměného klobouku. Zůstal, chudák, v autě. Všichni ubytovatelé nám ale říkali, že mají obsazeno. Prý máme smůlu, před pár dny ani noha a dnes je plné město. Nevíme, co se děje.

Po několika peripetiích jsme se nakonec rozdělili a bydleli po dvojicích zvlášť. Mně a Petrovi poskytla azyl mírně starší, ale příjemná paní. Bydleli jsme v takové kobce s oknem do vnitřní chodbičky, ale klimatizace, sprcha i lednička fungovaly, tak co chtít víc? Paní měla dokonce i počítač, tak jsme hned zbystřili. Ano, odloučení od něčeho tak životně podstatného, jako je internet, lze jen stěží snést. Paní nás však hezky rychle zase srovnala do latě. Dozvěděli jsme se od ní, že internet jako takový nemá, jen e-mail. A ani ten nefunguje, jak bychom si představovali. Počítač má pevně nastavený na svou adresu a přihlásit se jinam nelze. Inu, někdo nemá vůbec nic, někdo alespoň ten e-mail a zřejmě jen pár vyvolených může serfovat tak, jak je to pro nás samozřejmé. Oproti naší kobce ale Miloš se Zdendou zakotvili v paláci snů. Už od prvního dne Míla básnil o bydlení v patře, s terasou, s výhledem… a v Cienfuegu se mu to konečně splnilo. Terasy měli dokonce dvě. Pan domácí vypadal velmi ochotně, na klasický kubánský chaos si moc nepotrpěl a dokonce uměl trochu rusky, takže se s ním kluci bez problémů domluvili. Slovan Slovanu… Tenhle jejich palác byl od naší kobky jen asi 3 rohy vzdálený, takže žádný problém.

Po vybalení a sprše jsme vyrazili do centra obhlédnout, co je tu tak zajímavého. Jako první jsme samozřejmě zavítali do parku José Martího (Parque José Martí). Je to takové nepsané centrum města, které je obsypáno významnými budovami. Jednak je tu katedrála – ta pochází z druhé poloviny devatenáctého století a podle průvodce je téměř pořád otevřená. My jsme ovšem vychytali ty ostatní vzácné momenty, a to i přes to, že jsme na náměstí byli prakticky denně. Takže nám interiér zůstal skryt. Vedle katedrály je pak parlament provincie Cienfuegos, v jejímž stejnojmenném hlavním městě se právě nacházíme. Přísná ostraha nás vůbec nepustila dovnitř. Museli jsme vypadat dost drsně, když se nás báli. Pak už jsou na náměstí jen takové podružnosti jako třeba jedinečné divadlo (Teatro Tomás Terry) z devatenáctého století s prvky italské a francouzské architektury, nějaká ta muzea, kulturní centrum s kupolí na střeše, kam se alespoň podle průvodce dá vylézt (nepřišli jsme na to jak). Ovšem nejvýznamnější stavba je tu ta nejsubtilnější. Jedná se o vítězný oblouk. Významný je především tím, že je to jediná stavba toho druhu na Kubě. Je věnován kubánské samostatnosti a nápis na oblouku praví „Cienfuegští pracující kubánské republice“. Postavili ho v roce 1902, ale nápis je aktuální dodnes.

Z náměstí jsme vyrazili na západ. Po chvíli se útulné načančané městečko začalo měnit na útulné městečko, pak městečko a nakonec na takové trošku ghetto. Každý dům oprýskaný, na každém rohu skupinka mládežníků, kteří si vás až příliš nápadně nevšímají, zvláštní pohledy od lidí, kteří spěchají domů. Našli jsme muzeum lokomotiv (nebo to byla opravna stále používaných mašin, nevíme). Na jedné ulici nás zastavil nějaký starý pán a jak jsme pochopili, říkal nám, že jdeme dobře – na hřbitov. No, tak proč ne. Na kraji čtvrti je skutečně starý hřbitov Cementerio la Reina – Královnin Hřbitov, tak jsme si řekli, že tam dojdem. Museli jsme hnout kostrou, protože už se začínalo připozdívat a nechtěli jsme využít koňského povozu, který se na nás nalepil a sledoval nás na každém kroku. Na rakve byl moc krátký, tak jsme si z něj nic nedělali a snažili se ho ignorovat. Po tak čtvrt hodině jsme skutečně přišli k hřbitovu, kam nás dva hlídači ochotně pustili. Žádné vstupné se tu neplatilo, což byla vzhledem ke stavu zařízení férová cena. Jeden hlídač, kterému bylo odhadem tak sto dva roků, nás neustále doprovázel a sem tam přihodil i nějakou větu. Možná nám chtěl podat zasvěcený výklad o historii hřbitova či jeho nájemnících, avšak nerozuměli jsme mu ani slovo. Tak jsme se mile usmívali a kochali se sošnými náhrobky.

Bohužel jsme byli trestuhodně nepřipraveni, a tak jsme v tuhle chvíli ještě nevěděli, že jsme na nejstarším hřbitově ve městě a také jediném hřbitově na Kubě, kde jsou těla pohřbívána nad úrovní země – jsou přímo „zabetonována“ do náhrobku. Je to kvůli vysoké hladině podzemních vod. Jsou tu pohřbeni hlavně vojáci padlí za Války za nezávislost, i když je tu také hrob jedné čtyřiadvacetileté dívky, která prý v roce 1907 skonala na zlomené srdce.

Když jsme byli dostatečně daleko od brány, hlídač si mě odchytil, zřejmě vytušil, že se na španělštinu přeci jen alespoň trošičku chytám, a jal se mi vysvětlovat, že by bylo fajn něco zaplatit. To se dalo čekat. Nejdřív odmítáme, ale když nechtěl moc, tak mu nabízíme nějaké to turistické peso. Pán se zhrozil, co že mu to nabízíme, on že turistická pesa nechce. To je asi jediný na Kubě. Zřejmě nemá ty správné známé, aby je nějak udal. Vymyslíme tedy alternativu a chceme mu dát univerzální kubánskou měnu, kterou tu chtějí opravdu všichni – propisku. Nevím, jestli jsou Kubánci takoví spisovatelé, ale všichni si říkali o propisky. Hlídač ovšem odmítl i tu a vymyslel něco ještě lepšího – dolar. Nechtělo se nám, ale abychom se ho zbavili, obětujeme jeden pravý nefalšovaný americký doláč. Pán byl spokojený, my taky. Už už jsme se chystali k odchodu, když se ozval ještě jednou a že prý by si vzal i tu propisku. Tak přece, lišák jeden. No dobře, ale jen že s námi celou dobu chodil a snažil se nám něco povídat. Na zpáteční cestě k bráně nám ještě šeptem něco říkal o dolaru a o kolegovi… moc jsem to nepobral, myslím, že buď chtěl ještě jeden dolar pro kolegu, který strážil bránu, nebo nám naopak říkal, abychom kolegovi o tom dolaru neříkali. Vybrali jsme si tu druhou variantu. Až teď při sepisování podrobností jsem se v průvodci dočetl, že prý obecně cizincům není vstup na tenhle hřbitov umožněn. Doporučují ale podmáznout vrátné. No vida.

Koňský povoz na nás ještě pořád čekal před hřbitovem a protože už se začínalo stmívat a domů bylo daleko – a před námi to ghetto – dali jsme klukům šanci. Naskákali jsme všichni na levou stranu vozítka, protože jedna pneumatika na pravé straně byla prázdná, a vyrazili jsme. Chudák kůň. Možná nám zachránil život. Kdo ví, co by s námi ty pochybné živly na nárožích provedly.

Nevěděli jsme, kde povečeřet, tak jsme si nechali poradit průvodcem. Ten doporučoval restaurant Florida Blanca 18 kousek od centra. Značení kubánských ulic není nejpřehlednější, tak jsme to chvilku hledali a nakonec dotazem od místních zjistili, že snad i našli. Jenže při naší smůle Florida má otevřeno denně od středy do pondělí. A dnes je úterý. Nakonec tedy Míla vyrazil na průzkum sám. Za chvíli se vrátil, že našel jedno slibné místo a rovnou tam domluvil i cenu. Super. Jen co jsme se sebrali, přitočil se k nám nějaký naháněč a že prý jestli sháníme restauraci. Řekli jsme, že ne, že už jsme po jídle. Jenže panáček není včerejší! Bylo mu jasné, kam míříme, tak vystartoval a hned se u obsluhy nahlásil, že nás přivedl on a že chce provizi. Takže jsme měli večeři za dvanáct pesos. Ale nebojte, Míla si to samozřejmě nenechal líbit, našel týpka, se kterým se prve bavil, a cena se opět snížila na polovinu. Alespoň už víme, kolik si takoví restaurační naháněči berou – sto procent ceny jídla. Musíme však říci, že v restauraci Casa de Chango je to fakt moc pěkné! Prostředí, obsluha a hlavně jídlo a pití – perfektní.

Nacpaní jsme se vydali vstříc říši snů.