Ráno hned po snídani jsme měli ještě jedno dojemné setkání s naší paní domácí, která se dožadovala zaplacení dvou piv, jež jsme si prý vzali z lednice. Zkoušela to hezky, jenže my jsme si z lednice na pokoji nic nebrali. S úsměvem jsme jí popřáli pěkný den, ale bohužel. Nijak zvlášť nenaléhala, takže mám dojem, že to opravdu jen přišla zkusit. Jeden z osvědčených triků.

Dle dohody jsme mohli vyrazit na cestu z Viñales do Playa Larga, což bude naše jednodenní útočiště v Zátoce sviní. Cesta byla dlouhá, něco přes čtyři hodiny. Jak jsem ale již psal, jeli jsme zážitkovou jízdu starým americkým bourákem s deklarovanou klimatizací, v praxi tedy otevřená okénka. Řidič ve Viñales dostal lísteček s načmáranou adresou a děj se vůle Boží. Však on už se v Playa Larga doptá. Přesto, že je zátoka místo památné a poutní, pro nás znamená jen méně významnou zastávku v pouti o kousek dál.

V roce 1960 americký prezident Eisenhower posvětil přípravu invaze na Kubu s cílem svrhnout Castrův nepřátelský režim. K invazi došlo až o rok později, kdy už byl ale u kormidla J.F. Kennedy. Bylo rozhodnuto, že se oficiálně nesmí jednat o vojenskou agresi, čili armáda musí být vynechána. Invazi provedou kubánští exilanti vycvičení CIA. Na misi jich bylo vysláno skoro tisíc a půl a na Playa Girón v Zátoce sviní připluli osudného dne 17. dubna 1961. Hned po vylodění se ale objevila kubánská letadla a během pár minut potopila americké zásobovací lodě. Fidel se totiž o chystané akci dozvěděl o týden dřív, a byl připraven. CIA navíc značně podcenila angažovanost prezidenta Kennedyho. Ten když se dozvěděl, co se děje, rozhodně odmítl vyslat armádu na pomoc. Konečně, nejsou to Američani, ale „jen“ kubánští kluci, kteří jsou v USA v exilu. Navíc se zvěsti o nabroušenosti Kubánců proti Castrovi ukázaly jako značně nadnesené. Stručně řečeno, obyčejným Kubáncům to bylo buřt. V Zátoce se mezitím událo něco jako cvičná střelba na pohybující se cíl. Kubánci zabili 114 protivníků a celých 1189 jich zajali. Jejich navrácení nakonec Spojené státy stálo víc než čtyřnásobek původního rozpočtu celé akce. Žádná invaze vlastně nebyla, nicméně tahle patálie Kubu definitivně nasměrovala do náruče Sovětského svazu. Na pohřbu sedmi kubánských vojáků, kteří byli při potyčce zabiti, prohlásil Fidel památné heslo, jež dodnes stojí na nejednom praporu a skví se na nejedné zdi: Socialismo o muerte – Socialismus nebo smrt.

Kromě toho všeho je dnes Zátoka sviní především povinnou zastávkou, ne-li základním táborem pro všechny milovníky divoké přírody a hlavně pozorování ptáků. Navazuje na ni poloostrov Zapata, což je taková větší mokřada (asi čtyřnásobné velikosti Krkonoš), kde lze nejrůznější nejen opeřence parádně sledovat. My máme zvířátka také rádi. Prasátka, drůbež, kravičky… s bramborem, s knedlíky… Do mokřad se tedy nevydáme. Máme ale jiný plán. S naším taxikářem jsme si ještě domluvili, že na nás v Playa Larga tu chvilku, než se ubytujeme, počká, a pak nás po cestě zpátky hodí na krokodýlí farmu (Criadero de Cocodrilos). Je jediná svého druhu na Kubě a je to samozřejmě hlavně atrakce pro turisty. I my jsme se chytili. Dynosauři – tedy vlastně jejich kamarádi krokodýli byli hezcí, usmívali se na nás a myslím, že měli podobné myšlenky jako my při pohledu na ně. Jenže člověk to na Zemi dotáhl, kam to dotáhl, a tak ne oni na nás, ale my si nakonec pochutnali na jednom z nich. Krokodýlí maso si asi jen tak znovu k obědu nedám, ačkoliv mi chutnalo. Byl to pro mě zážitek. Popravdě ale musím uznat, že nic extra delux super wow to taky nebylo. Prostě dobré maso, nic víc, nic míň. Já osobně si jeho chuť nedovolím přirovnat k ničemu známému. Samozřejmě se u stolu vyrojily různé názory, čemu že je to zaručeně podobné, ale mně se to nezdá.

Nicméně zvířátka jsou to roztomilá. Hlavně ti maličcí, takové přerostlé ještěrky. Jednoho takového polochcíplého, zřejmě na sedativech, tam i půjčovali lidem do ruky. Také jsme si pohladili, potěžkali. Pro mě jako kluka z města to bylo super, takhle držet živé zvíře v rukou. I ti, kteří pocházejí z vesnice, většinou drží spíš potenciální kořist tohohle drobečka. Ti velcí byli za vysokým plotem (i když kdyby se některý macek do toho pletiva opřel…) a pěkně pózovali. Dovedou držet pozici a klidně čtvrt hodiny se ani nepohnou. Pro focení fajn, ale trochu nuda. Proto tam půjčovali takový dlouhý klacek, na který přivázali kus masa. Turista jím pak mohl přes plot ještěry dráždit a některý z nich se vždycky nechal zlákat. To pak vyletěl jak střela a sklapnul. Flák masa neměl nejmenší šanci.

Hned od restaurace, kde jsme jednu ještěrku spořádali, lze vyplout k návštěvě další atrakce. Nejdříve si znovu však dovolím pár slov ke kubánské historii. Když na konci patnáctého století na ostrov dorazili Španělé, zjistili, že tu žije asi sto tisíc vcelku primitivních, mírumilovných domorodců, Taínos. Ti se živili lovem zvěře a sběrem různých plodů – obého tu byl dostatek. Jeden z nejvyspělejších národů tehdejší doby samozřejmě hned věděl, co a jak. Většinu domorodců pobili, zbytek pak zašel těžkou otrockou prací. Tolik k samotným počátkům rozkvětu civilizace na Ostrově svobody. Po staletích si Kubánci na chudáky Taíny vzpomněli a přišli na to, že by se z nich možná ještě pořád dalo něco vymáčknout. A tak v zátoce vystavěli super ostrůvky, na nich model původní domorodé vesničky, pár soch, jež představují různé každodenní činnosti těch nebožáků, a bar. Turisti si sem jezdí pro poučení a přispívají do kasičky. Po dřevěném mostě lze přejít pár metrů do podobně vystavěného hotelu Villa Guamá, kde se lze dokonce ubytovat a užívat si veškerého komfortu. Ti turisti, kteří sem jedou, by se měli stydět. Napomáhat takovému zneužívání a zneucťování památky vyvražděného národa! …

Moc se nám tu líbilo. Né, vážně – Míla a já jsme si řekli, že když už to tu stojí, tak že se podíváme, jak to zařídili, a třeba se o těch dávných nešťastnících aspoň něco dozvíme. Na budce, ve které takový nepříjemný mistr světa prodával lístky, stálo, že výlet trvá asi čtvrt hodiny. Kluci prý na nás počkají, tak jsme vyrazili. Po zakoupení vstupenky se půl hodiny nic nedělo, až pak si pro nás přijela loďka a rychlostí stíhačky jsme vyrazili k ostrůvkům. Ostatně je to skoro osm kilometrů. Jen cesta trvala tu čtvrthodinku a projeli jsme vodním kanálem v mokřadách, vyjeli jsme na otevřenou vodu zátoky Laguna del Tesoro (Jezero pokladu) a o kus dál se zase zanořili do zeleně. Tam už byl jeden ostrůvek s něco jako muzeem původních obyvatel a několik dalších, na kterých se rozkládá hotel s příslušenstvím. Dostali jsme půl hodiny na prohlídku. Za tu dobu je to tak akorát si ostrůvek pořádně prochodit, užít, udělat nějaké fotky, případně si ve zmíněném baru vypít drink. Bohužel nějaký výklad o těch lidech, jejich životě nebo zvycích se nekonal. Předpokládám, že by bylo možné si dopředu někde sehnat svého průvodce nebo si vše prostě nastudovat jinde. Každopádně co se prostředí týče, tohle místo na mě asi nejvíc z celé Kuby působilo jako ten příslovečný karibský ráj z pohlednic. Malinké zelené ostrůvky, z nichž se palmy sklánějí k moři a při západu slunce poskytují nezapomenutelný pohled. Ostatně, ono to tu tak bylo i vybudováno – aby se to líbilo. Jelikož nebydlíme v místním hotelu, musíme po půl hodině zase zpět na pevninu (tedy vlastně taky na ostrov). Klukům se to čekání na nás trochu protáhlo. Naštěstí jsou kamarádi a nedávají nám to moc sežrat. Nic naplat, mohli jet taky.

Na parkovišti zrovna nějak nebyl žádný taxikář (bylo už po páté hodině), tak jsme se rozhodli, že si uděláme pěší výlet. Vždyť je to domů jen šestnáct kilometrů, to dáme. Dali jsme to, dokonce s úsměvem, a ještě jsme přišli včas na večeři. Mladíci, u kterých jsme bydleli, nám doporučovali večerní tancovačku, která se prý dnes odehrává. Účast slibuje jen Zdenda, ale nejdřív se jdeme projít. Jelikož se tu déle nezdržíme a hned zítra ráno pokračujeme zase dál, chceme se alespoň porozhlédnout, jestli tu není něco zajímavého. Playa Larga je vcelku malinké městečko, jedna hlavní ulice se kříží s druhou hlavní ulicí, z nich pár vedlejších a to je všechno. No a pak je tu samozřejmě pláž. Až k ní jsme došli, ale už za tmy, takže jsme za svitu baterky mohli obdivovat jen vlnky, které se praly o naše kotníky. Zdenda šel ještě zkusit tu místní party, ovšem když asi v deset hodin dorazil na místo, už bylo po všem. Ráno mu naši pánové domácí přikyvovali, že to propásl. To ale musela být pařba!