Musíme myslet trochu dopředu a to proto, že zítra už pádíme o dům dál – chceme vyrazit z Viñales do Zátoky sviní. Můžeme jet autobusem Víazul, ale má to háček – ten v Zátoce nestaví. Prý existuje možnost, že by nás řidič vyhodil cestou ve městě Jagüey Grande, jenže to se nám nějak nepozdává. Je to totiž na dálnici asi kilometr a půl od centra města a museli bychom tam chytat stopa. A Kubánci turisty jen tak vozit nesmějí. Víc se nám líbil nápad jet taxíkem rovnou z Viñales. Ovšem na to potřebujeme velké auto, přeci jen jsou to asi čtyři hodiny cesty. Svěřili jsme se Aničce (vlastně Anně) a hle – no problem. Big american car, s klimatizací, pěkné, velké auto, ne jako ty ostatní… To zní fajn, říkáme si, ale chceme auto vidět. Okay, ujednáno, ve dvě hodiny odpoledne tu auto bude, my si je prohlédneme a řekneme, jestli s ním chceme jet nebo raději riskneme ten Víazul.

Po snídani dorazil náš průvodce pro dopolední túru na koních. Měl by nás vzít cestičkami po okolí až ke Stěně prehistorie a pak zase zpět do Viñales. Tři až čtyři hodinky by nám měly stačit. Průvodce se jmenoval Edi a bohužel neuměl ani slovo anglicky. Nicméně nějak jsme si s ním dokázali potvrdit program, a dokonce nám řekl, že jeho cena je ještě o něco málo nižší, než byl náš strop. No tak to je super, můžem vyrazit. Bohužel nás ale na poslední chvíli z euforie vytrhl Petr se svou nečekanou otázkou: „A ví, že ta cena není za hodinu, ale za celou exkurzi, jo?“ Samozřejmě nevěděl. Já jsem s ním celou dobu dojednával cenu kompletní a nějak mě nenapadlo si odkývat, že o ní mluvíme oba. Tak proto začal na tak nízké částce. Začalo tedy druhé kolo smlouvání, které jsme bohužel nevyhráli. Edi řekl, že za tu cenu nás nikam nevezme, a my jsme víc dát nechtěli, protože jsme přeci jen věděli, že je to jen asi čtyři kilometry, a nechtěli jsme hrát tu roli oslíků, co se otřásají na požádání.

Tak co se dá dělat, máme o zkušenost navíc. Narychlo tedy vymýšlíme plán B. Na koních se můžeme projet i v Trinidadu, tady to nebudeme lámat přes koleno. Do příjezdu auta je času dost a jdeme tedy procházkou k nedaleké jeskyni. Její název se mi bohužel nepodařilo dohledat. Je to asi čtyři kilometry ven z městečka (22°38’13.0″N 83°41’19.4″W), takže si trošku prohlédneme i „venkov“. Například jsme viděli stavbu domu, na které se podíleli snad všichni sousedi z okolí. Cestou jsme také zapluli do jezera u cesty – a to doslova. V jezeru se dá koupat a místní i turisti toho hojně využívají.

Už když jsme přicházeli, tak jsme pozorovali párek lidí, jak ve vodě dovádí. O chlapovi moc nevíme, ale ženské jsme si všimli dobře. Vědomi si toho, že s naším krásným mateřským jazykem si můžem říkat, co chcem, aniž by nám kdo rozuměl, patřičně jsme ji ohodnotili. Již brzy jsme však měli zjistit, že zklamala jak akustika, jež tu byla až zbytečně dobrá, tak zdánlivá výjimečnost češtiny. Samozřejmě to byli Češi a dobře se bavili tím, jak je komentujeme. Naštěstí jsme ji (z té dálky) chválili, tak k nám byli milí. Zjistili jsme, že po Kubě jezdí autem, že nejsou tak dobří ve smlouvání cen a že benzín stojí přes peso za litr. Když se necháte okrást, tak i víc. Pokecali jsme a hurá do vody.

Teď je bohužel konec období sucha, takže hladina je o dobré dva metry pod normálem. Místo vstupu po písku tak prvním krokem zaplujete půlmetr do jílu a pak tam žuchnete celí, protože se to smeká jak blázen. Nicméně koupálko to bylo osvěžující. Co na tom, že skrz vodu nevidíte ani centimetr a tušíte, že nejste to jediné živé pod hladinou? Chudák Zdenda se dokonce zkusil napít, ale voda mu moc nechutnala. Naštěstí se to obešlo bez zvýšené spotřeby toaleťáku, takže evidentně zdravá voda. S příchodem nějakých konkurenčních turistů (myslím, že Němců nebo Francouzů) jsme se sebrali a došli ještě ten kousek do jeskyně. U vstupu stálo několik koní (hle, i na oři se sem lze dostat) a ostrá skaliska fotografovalo několik jednotlivců. Přidali jsme se k nim, i když tu toho zas tak moc k focení nebylo. Měli tu hnízda ptáci podobní jiřičkám, a tak nám pořád kroužili nad hlavami.

Cestou zpět do Viñales jsme se na moment zastavili u nějakého dědouška a babičky. Děda seděl na zápraží malého domku a mával na nás a něco nám chtěl povědět. Tak jsme ho zkoušeli pochopit a přitom i koukli přes dveře dovnitř. Povím vám, že to bylo jiné kafe než naše luxusní příbytky. Viděli jsme dvě židle a stůl. Nic víc v celém největším pokoji neměli. Vzadu byl ještě jeden pokoj, tak tam předpokládám celou kuchyň a ložnici, ale rozměry domečku dávaly tušit, že ani tato místnost nebude zrovna honosná. Přesto se na nás usmívali a děda nám tou jejich nesrozumitelnou hatmatilkou něco vyprávěl. Nakonec jsme poděkovali za dobrou radu, slíbili, že se jí určitě budeme řídit, a šli jsme si po svých. Zajímalo by mě, co nám to tam tenkrát říkal. Cestou, už ve Viñales, jsme ještě letmo mrkli na trh, který jsme v jedné uličce objevili. Cetky, cetky, cetky. Těšili jsme se ale na amerického bouráka, který by měl být za chvilku připraven k naší inspekci.

Jenže ouha, vůz nikde! Aničku jsme nesehnali, tak jsme se domlouvali s panem domácím, který příliš angličtinou nevládl. Donutili jsme ho zatelefonovat řidiči, aby zjistil, co se děje. Tak prý je to OK, trošku se zdržel, ale už je na pumpě, načepuje plnou a je u nás než bys řekl švec. Fajn, počkáme. Po dvou hodinách, když už jsme solidně pěnili, se nám pan domácí omlouval, že se po tom telefonu řidiče zapomněl zeptat, v jakém městě u té pumpy vlastně je. Možná Pinar del Río? Možná ještě dál? Prostě máme počkat a až tu bude, tak tu bude. Nakonec jsme vyrazili i bez auta, přeci tu nebudeme celé odpoledne sedět jak blbečci a čekat, jestli se někdo objeví. Domácímu jsme řekli, že když se nám ráno nebude vůz líbit, vždycky je tu ještě autobus. Že si vůbec nejsme jistí, jak je to s lístky, jsme mu v tom rozčilení úplně zapomněli říct. Potřebovali jsme vyrazit ke Stěně prehistorie (Mural de la Prehistoria), která je od Viñales asi čtyři kilometry. Řekli jsme si, že nám cestou určitě zastaví nějaký taxík nebo něco, a vyšli jsme po silnici. Tu však před námi zastaví velké tmavě zelené americké auto a z něj vyleze Anička s napůl omluvným a napůl ukřivděným výrazem. Řidič prý dorazil pár minut po našem odchodu. Tak nás aspoň hodili k prehistorické zdi a měli jsme možnost si káru vyzkoušet. Je to dobrý, v tomhle se do Zátoky sviní svézt můžeme. Trochu jsme se rozhlíželi po té slibované klimatizaci, ale už jsme to nechali být. Při otevřených okénkách tam bylo dýchatelně, takže to přežijeme i zítra.

Teď je tedy před námi ta lapka na turisty. Na přelomu padesátých a šedesátých let nechal Leovigildo González Morillo, ředitel kartografické sekce kubánské Akademie věd, pomalovat tuhle skalní stěnu. Určil pro ni téma evoluce, a tak tu můžeme vidět různě pokročilé formy života od nějakých šneků či čeho, přes dinosaury, medvědy až po člověka. K umělecké stránce věci bych řekl asi tolik, že je to opravdu moc pěkná práce – na nenadaného žáka druhé třídy, který měl k dispozici lano, pravítko a asi čtyři různé barvy. I tak se sem ale sjíždějí davy a kdo nebyl u Stěny prehistorie, jako by ani nebyl na Kubě! Dočetl jsem se, že před několika lety proběhlo obnovení barev malby, které trvalo čtyři roky a bylo značně finančně náročné. Rozvířily se tedy debaty, jestli má vůbec smysl tu něco takového udržovat. Mezitím si už ale Stěna prehistorie vydobyla své místo v itinerářích turistů, a tak si tipnu, že tu ještě nějakou chvíli bude strašit.

Přepli jsme se z poznávacího režimu do režimu „je nám to buřt, ale když už jsme tady…“ a pečlivě si tu hrůzu vyfotili a užili si veškeré nemnohé atrakce tohoto zvláštního místa. Kromě samotné malůvky je tu ještě drahý bar a pán s nějakým buvolem, na kterého jsme si sedli a nechali se vyfotit, jak se ho nebojíme. Taky se dá dosti strmou cestičkou vylézt až na vrchol skalní kresby a užít si suprový výhled. Vyrazili jsme plni nadšení. To postupně opadalo, jak se cesta stávala strmější a neprůchodnější, až ten nejslabší z nás nevydržel a vrátil se na úpatí. Prostě jsem už nemohl dál. Samozřejmě se ukázalo, že jsme hned na začátku špatně odbočili. No nic, já už jsem to opravdu vzdal. Petr byl kamarád a vzdal to taky, ale Míla se Zdendou z boje neutíkají! V těch výškách kromě výhledu potkali také partičku kubánské mládeže, která bydlela v nedalekém kempu. Kupodivu uměli dobře anglicky, všichni měli smartfony a tablety, značkové oblečení, … Míla je tipnul na děti nějakých stranických pohlavárů. Poskytli ale pár vzácných chvil bezstarostné konverzace, kdy člověk nemusí zápasit s jazykovou bariérou na obou stranách, ani nemusí být ve střehu, kdo a jak ho chce zase natáhnout. Z nás všech čtyř tahle parta pozvedla Mílovu náladu nejvíce – úplně ho nabili energií. Cestou zpátky do Viñales tančil po asfaltu, div že někoho z nás nevyzval. Naštěstí si cestou se Zdendou stopli takový pidi vozíček se dvěma koly tažený koněm a určený pro dva cestující plus řidiče. My s Petrem jsme se zase nezalekli téhle výzvy a ten kousek jsme to do města už došli.

Večer jsme ještě v Case vyrovnali účet, abychom se tím už ráno nemuseli zdržovat. Paní domácí nám jej připravila a zbývalo jen zaplatit. My jsme si však s Petrem vymysleli něco šíleného. Nedali jsme dohromady přesnou částku a nechtěli jsme si vzájemně dlužit a vyměňovat drobáky. Požádali jsme tedy paní, jestli by nám ten účet nerozdělila napůl. No.. paní se fakt snažila, diskutovali jsme o tom asi čtvrt hodiny, ale nakonec takový početní úkon nedokázala udělat. Účet jí prostě vyšel na xy pesos a nedokázala pochopit, proč jí chceme dát jen polovinu. Svou část určitě udělala také jazyková bariéra a možná to, že tady nějak není zvykem účet rozpočítávat. Platí se vždy všechno najednou a jestli chtějí, můžou se pak účastníci vyrovnat mezi sebou. Tak jsme to tak nakonec udělali a na paní domácí bylo vidět, že jí spadl kámen ze srdce.