Dnes opustíme Havanu a přesuneme se do našeho prvního útočiště – Viñales. Rozhodli jsme se, že v hlavním městě strávíme až posledních pár dnů, abychom už ke konci výpravy byli blízko k letišti. Hned ráno jsme se vypravili na terminál Víazul, odkud jsme před devátou hodinou měli vyrážet směr Viñales. Věděli jsme, že je potřeba tam být hodinu před odjezdem, jen jsme zatím nevěděli proč. Nevyhnutelné se však ukázalo – bylo potřeba si nechat zapsat krosny, aby nám je vzali do zavazadlového prostoru, a k tomu tu byla příslušná fronta, jež odsýpala náležitě pomalu. Při jejím čekání nám konečně docvaklo, že jsme přeci přijeli do země, kde čas zastává trochu jinou roli než u nás. To, že stráví hodinku nebo dvě čekáním na to či ono, Kubánce nerozhodí. Ne, že by jim to nevadilo, ale jsou nějak zvyklí. Berou to tak, že ani oni se v zaměstnání nepřetrhnou, tak co. Každopádně je to kousek jejich kultury, který turisté ochutnají vydatně.

Cesta trvala asi tři hodiny po jediné kubánské dálnici Autopista Nacional, která se táhne od města Sancti Spíritus přes Havanu až do Pinar del Río. Zbytek do Viñales se autobus proplétá cestami ve venkovské krajině. Dálnice tu nemá úplně parametry těch evropských, a snad jediné, co se tu více méně dodržuje, je, že jsou tu alespoň dva proudy v každém směru, a že se používají mimoúrovňové křižovatky – i když ani to neplatí důsledně. Jinak tu jezdí koně, stopuje se tu, hned u dálnice se pase dobytek nebo pochodují slepice. Viděli jsme, jak tu jel i cyklista – v protisměru. Nicméně cesta ubíhá rychle, protože provoz je tak asi jako u nás před třiceti lety.

Už v autobuse, když jsme vyrazili na ten poslední úsek z Pinar del Río, nás oslovil jakýsi pán s tím, že nabízí ubytování. Jeho mantra „pět minut od centra“ a nízká cena nás zlákaly k prohlídce. Říkali jsme si, proč mu asi stojí za to jet do Pinar del Río, aby pak jel zpátky a mohl nahánět turisty už v autobuse. Hned při výstupu jsme však pochopili. Na každého vystoupivšího se seběhli naháněči ze snad každého domu ve Viñales a jeden přes druhého mu strkali pod nos vizitky a tahali ho k sobě. V našem případě byly zvlášť neodbytné dvě černošky, které zřejmě vlastnily půl městečka. Na každém kroku totiž opakovaly, že jejich ubytování je odsud jen tři bloky, že má bazén a jánevímcoještě. Pokaždé ale ukazovaly na jiný dům (ušly s námi notný kus cesty). Ve skutečnosti samozřejmě nepatřily k žádnému ubytování.

Funguje to tak, že naháněči se snaží přesvědčit turistu, že pro něj mají ubytování. Když jim nebožák kývne, tak ho dovedou do prvního zařízení, které je po ruce, a tam si řeknou majitelům o provizi. Tu pochopitelně zaplatí turista ve zvýšené ceně. Když se tam nedohodne nebo je už plno, zatáhnou turistu vedle… Jsou drzí a rychlí a když vidí, že jdete sami k nějakému domu, předběhnou vás a řeknou si o provizi. Nevím, jak by to bylo, kdyby turista prohlásil, že tam nepřišel s nimi. Asi to mají s majiteli nějak dohodnuté. Hloupé je, že když si vás vyhlédnou, už se jich nezbavíte.

Protože se nám nakonec u našeho autobusového naháněče nelíbilo, šli jsme zpátky do centra a celou tu dobu nás ty dvě nepříjemné můry otravovaly. Nakonec jsme se museli rozdělit, dva čekali s krosnami a černoškami, a dva se šli porozhlédnout na vlastní pěst. Podařilo se jim sehnat jednu z naháněček, která aspoň trochu mluvila anglicky a moc pěkně vyprávěla o aktivitách, které dovede zařídit a zorganizovat. Cenu se také podařilo usmlouvat pěkně, tak jsme u ní zůstali. I když jsme bydleli ve dvou různých domech – holt, pro čtyři se shání ubytování špatně. Černošek jsme se nakonec zbavili až tím, že jsme se jich zeptali, jestli rozumějí španělsky. To je trochu zaskočilo. Na další otázku, jestli vědí, co to znamená „no“ zareagovaly vskutku profesionálně: „Fuck you!“ Konečně pochopily, že na nás nezbohatnou. Počastoval jsem je nápodobně a byl klid.

Naše Casa byla také tři bloky od centra (takže skoro na okraji městečka). Jen jsme nakonec nevyužili nabídky na perfektní organizaci programu, protože se z ní vyklubala pouhá pomoc se zapůjčením bicyklů. Když ptáčka lapají… To jsme si raději program připravili sami. Po krátké prohlídce města včetně tržiště nás Míla vytáhl na pěší pochod do okolí. Bylo vedro, slunce nás peklo ve vlastní šťávě, ale šli jsme tabákovou plantáží, tak se nám tam líbilo. Jen škoda, že bylo sklizeno. Viděli jsme jen prázdná pole a občas velkou stodolu na sušení tabáku. Už už jsme to chtěli vzdát, když jsme došli k bráně do Rancho Allegre, jak se tato plantáž jmenuje, a u ní se nás ujal mladík. Ten nás dovedl do jedné té stodoly, kde usazený mezi sušícím se tabákem seděl jeho (myslím že) bratr. Ten nás přivítal, podal každému doutník (já se přiznám, že jsem odmítl – hanba mi!), zapálil a jal se vysvětlovat. Povídal, že jsou rodinná farma, že vše dělají ručně, že doutníky z listů tabáku balí trochu jinak, než je běžné, takže jsou jemnější a dají se i šlukovat. Říkal nám o procesu pěstování, sklízení tabáku a balení doutníků, že různé lístky či listy rostliny se u doutníků používají k různým účelům a jejich kombinacemi lze docílit různých vlastností výsledného kuřiva. Bohužel co neuměl anglicky, říkal španělsky, a té divné směsici jsme rozuměli jen částečně. Škoda. Ale to důležité jsme pochopili. Strávili jsme tam kopec času, leccos se dozvěděli a výborně se pobavili. Když všichni dokouřili své pravé kubánské doutníky, rozloučili jsme se, něco zakoupili pro pozdější použití a domů dorazili už za šera.

V Case jsme si dali večeři, ve skutečnosti výtečnou žranici, po které se nám na tvářích rozhostily spokojené úsměvy. Měli jsme slíbeno, že jestli nám večeře nebude chutnat, nemusíme ji platit. To víte, že jsme přemýšleli, jak jim říct, že se to nedalo žrát, ale že zítra chceme zase.