Po včerejším neúspěšném pokusu uvidět východ slunce jsme už chytřejší. Večer jsme se domluvili s panem domácím, že on vstává v šest hodin, a to je ta chvíle, kdy odemkne mříž a vypne alarm. Super, v šest hodin jsme připravení. Ťukáme na Mílu se Zdendou, kteří taky projevili zájem zúčastnit se, ale nikdo se neozývá. Ani pan domácí nevstával podle domluvy. Chvíli čekáme, ale nevypadá to, že by se něco dělo. Zkoušíme tedy vzít za dveře a dočkáme se už známé situace. Alarm a zamknutá mříž. Dveře jsme rychle přibouchli a trošku rozpačitě vymýšleli, co dál. Říkal přeci, že sám potřebuje v šest hodin vypadnout, tak sakra kde je? Trvalo to jen několik minut a pan domácí skutečně vylezl se své ložnice. Evidentně rozespalý, ale s omluvným úsměvem nám odemkl a vypustil nás do ulic.
Cestu už dobře známe, vždyť jsme tam denně. Poprvé ale vidíme Havanu takhle v noci, tedy ráno, když všichni ještě spí. Je to prostě město za tmy, ale přeci jen je to něco jiného, tak si to užíváme. Nakonec jsme objevili i člověka, který nespí. Mladá slečna, mimochodem jedna z mála hezkých Kubánek, které jsme potkali, se evidentně utahaná jako kotě vracela z práce. Obor jejího zaměstnání byl zřejmý už z oblečení, a tak ani neztrácela čas nějakým oťukáváním a rovnou se nás zeptala, jestli bychom nechtěli posloužit. Už už jsme téměř vrtěli hlavami, když tu si Petr vzpomněl, že jsme se docela nedávno bavili o tom, za kolik se tak asi ty holky prodávají. Ne snad že bychom toho přímo hodlali využít, ale prostě tak ze zvědavosti. S předstíraným zájmem se tedy „chytil“ na háček a ptá se, za kolik. Dvacet pesos. OK, díky za informaci, dobrou noc, odcházíme. Ještě jsme za sebou slyšeli „tak za deset“. Snad by šla i za pět, ale upřímně vypadala tak zmoženě, že bych se bál, že by mi při tom usnula. A to by moje mužské ego neslo opravdu těžce. Hledaná částka je tedy deset pesos, neboli eur. Přesto jsme tak úplně tu pravou informaci nezjistili, protože nám slečna vlastně nabízela jen ústní výkon. Za skutečnou cestu kolem světa by si asi řekla víc.
No nic, po téhle promarněné příležitosti jsme si to už namířili přímo na Malecón. I tahle jindy rušná ulice zela prázdnotou, jen čas od času kolem nás prošel časný rybář nebo opozdilá kolegyně té naší slečny. Svítání začalo pomalu, pozvolna asi v sedm hodin. Insomniaci vědí, že to trvá necelou hodinku od úplné tmy do opravdového denního světla. Celkem rychle se udělá světlo, ale docela dlouho trvá, než se opravdu ukáže sluníčko. Mezitím se vystřídají všechny barvy od černé, přes modrou, červenou až po tu oslnivě žlutou. Bohužel jsme také přišli na to, v kolik hodin v Havaně provádějí vykuřování komárů. Na pobřeží je to mezi sedmou a osmou hodinou ranní. Takže jsme značnou část zážitku měli doslova zakouřenou. Vypadalo to, jako kdyby celá Havana najednou začala hořet a dýmat. Kdybychom to už neznali z Trinidadu, snad bychom se i lekli. 
V tom klíčícím světle to bylo i zajímavé, jen jsme věděli, že nám to ničí jiný zážitek. Na svítání bylo taky úžasné pozorovat, jak je na východě již nebe modré, zatímco na západě má stále černou barvu. Já se musím vyznat z toho, že tohle bylo snad moje první svítání v životě, nebo tedy alespoň pokud si vybavuji, takže jsem z toho byl každopádně unešený. Měli jsme i důvod být na sebe hrdí, protože jsme dokázali brzy ráno vstát a vyskočit z postele.
Při snídani jsme dostali za uši od Míly a Zdendy, proč prý jsme je nevzbudili. Dohoda ale zněla jasně, v šest ráno se sejdeme v hale. Né že my jim budeme dělat pokojovou službu. Oni sice trvají na tom, že jsme jim slíbili, že je ráno vzbudíme, ale tohle je můj text, takže pravdu mám já. Ostatně nezdáli se být nějak evidentně naštvaní. Spíš bych řekl… vyspalí. Jelikož jsme za sebou měli poslední noc, čekali jsme obvyklé hotelové vystěhování do deseti hodin, nicméně opak byl pravdou. Bez jakéhokoliv příplatku jsme mohli zůstat ubytovaní až do odpoledne, kdy odjíždíme, a dokonce pro nás i připraví oběd. To je paráda. A teprve bude!
Dopoledne jsme využili k posledním nákupním pochůzkám a odeslání pohledů. S pomocí několika místních jsme našli schránku, která už byla docela plná. I my jsme do ní vhodili své poklady. Jelikož ani měsíc poté žádný pohled nedorazil, už jsme si začínali myslet, že ta schránka je pořád stejně plná a čeká na další trubky, které se nachytají. Ještě že jsme si pořídili fotografické důkazy, jak do ní pohledy vhazujeme, aby nás nikdo nemohl obviňovat, že jsme na něj nemysleli. Nicméně skoro dva měsíce po návratu pohledy skutečně dorazily.
Zdenda s námi vůbec nešel a udělal si lážo plážo prodloužené ráno na své havanské terase, Míla šel ještě shánět nějaké drobnosti a my s Petrem jsme si řekli, že naposledy projdem Staré město. Nechali jsme tu tolik nenavštívených míst, tolik neviděných pamětihodností, tolik nezažitých zážitků. Tak si alespoň na mapě odškrtneme všechna čtyři „hlavní“ náměstí Starého města. Náměstí u katedrály i Náměstí zbraní (Plaza de Armas) už jsme viděli dvakrát, nyní jsme tedy ještě zavítali na Staré náměstí (Plaza Vieja) a Náměstí Františka z Assisi (Plaza de San Francisco de Asís). Nedaleko posledně jmenovaného jsme chtěli objevit muzeum automobilismu. Zajímalo nás, co tam tak asi můžou mít ještě staršího než ty exponáty, co běžně jezdí po ulicích. Nicméně na adrese, kterou jsme vyčetli z průvodce, byla jen cedulka, že muzeum bylo přesunuto. Nepopsali ale moc konkrétně kam, jen že je to nedaleko Starého náměstí. Tak jsme šli zase tam a ptali se lidí. Jenže ti nás všichni navigovali na původní místo u Náměstí Františka z Assisi. Zkrátka a dobře, nenašli jsme to. Petr by ještě měl vůli chodit a poznávat, ale já jsem pocítil vůli jinou, silnější. Je třeba se vypravit domů.
Nebyli jsme právě blízko a s každým metrem bylo víc a víc jasné, že není času nazbyt. Znáte to? Postupně se vám celý svět zužuje na tu jednu ulici, kam spěcháte, na ten jeden dům, jeden byt, jeden záchod – vaši spásu. Naštěstí jsme to stihli, ale… jak bych to jen… no prostě jestli tohle nebyl zážitek nejvoňavější, tak určitě nejsilnější. Detaily o množství a konzistenci vám popisovat nebudu, důležité je jen to, že kluci měli radost, poněvadž zdědili můj oběd. A já jsem teprve teď skutečně ocenil dobrý skutek pana domácího, který nás tu nechal až do odpoledne a ještě nám zajistil odvoz na letiště.
Po obědě už Míla vyrazil, protože odlétal dřív než my ostatní, já jsem poobědval nějaké prášky a lehnul do postele a Petr se Zdendou dopili zásoby Cuba Libre a šli se ještě projít. Míla nás trochu polekal, protože ještě z letiště psal, že na odletovém řádu vůbec naše letadlo nevidí. Díky SMS spojení s Českem a tím pádem s internetem se nám podařilo ověřit, že by to letět mělo, tak jsme to riskli a příliš neplašili. V čase odjezdu na letiště, což bylo kolem čtvrté odpolední, už jsem se naštěstí cítil celkem fit, takže jsme bez většího rizika mohli vyrazit.
Naskákali jsme do nového, klimatizovaného a čistého auta a cestou vzpomínali na dobrodružství s Moskvičem první den. Už skoro u letiště si Petr dovolil takovou trapnou poznámku – jestli prý řidič ví, že jedeme na terminál 2. Překvapivě, bez některých trapných poznámek bychom tam trčeli doteď. Pan řidič se velice divil, říkal, že mezinárodní lety se odbavují z terminálu 3, ze dvojky jen velice výjimečně, a přesvědčil ho až pohled na naši letenku. Zároveň to vysvětlilo ty Mílovy zprávy. Na každém terminálu tam mají svůj samostatný odletový řád, takže on na trojce naše letadlo nemohl vidět. Ještě cestou si řidič řekl o zaplacení, protože není oficiální taxi, takže nesmí vozit turisty. Kdyby ho prý načapali, jak mu platíme, tak by měl problémy. Pravidla jsou od toho, aby se porušovala. Ale tentokrát jsme za to vděční.
Po zkušenostech z příletu jsme čekali všechny druhy chaosu a byrokracie, jen ne plynulé odbavení. Časovou rezervu jsme tedy strávili v čekárně a já jsem tak mohl utratit posledních pár pesos, která jsem měl. Jako správný Čech jsem za ně samozřejmě nakoupil pivo Bucanero. Něco vypijem při čekání, něco zkusím dovézt domů. Nedovedl jsem si uvědomit, jestli v Curychu budeme, nebo nebudeme muset znovu projít bezpečnostní kontrolou, tak jsem to risknul. Stejně jako první den, i dnes si pěkně po svých po letištní ploše dojdeme až k letadlu, párkrát si je vyfotíme a pak konečně do toho plechového ptáka vlezeme. Když nad tím tak přemýšlím, zajímalo by mě, jak často se jim tam nějaký ten cestující ztratí. Sbohem, Ostrove svobody! Děkujeme za Tvou pohostinnost a krásu. Od vychlazené Plzničky a gulášku se šesti nás dělí osm a půl tisíce kilometrů, ale i tak nám tu bylo dobře.
Let zpátky do Evropy byl výrazně lepší v jedné věci – zatímco na Kubu jsme letěli ve třídě Economy Basic, zpátky jsme, jak se ukázalo, měli Economy High. Všechno bylo stejné, až na jediný významný detail. Alkoholické nápoje byly na cestě zpět zdarma. Bývali bychom to brali naopak. Dneska Zdenda prohlásil, že jde spát, já jsem se po silném zážitku bál, a tak si chudák Petr musel vystačit. Víno měli evidentně moc dobré, protože po každé skleničce měl spokojenější výraz. Až po několika hodinách došla letuškám trpělivost a další už mu odmítly přinést. Později se mi svěřil, že i pro něj to bylo dobře.
Desetihodinový let uběhl jako nic a byli jsme v Curychu. Samozřejmě došlo na tu zatracenou bezpečnostní prohlídku. Pán už sahal po mém pivu se slovy „toto nemůžete mít“… Ale to nás nezná! „Momentíček, prosím pěkně.“ Sbalil jsem svůj batoh, svá piva a šli jsme se Zdendou zpátky do haly. Přece jim tady nenecháme takové dobré pivo. V batohu sice vadí, v žilách ale ne. Za pět minut už jsme byli zase u rentgenu, s úsměvem na tváři a bez nedovolených tekutin. Jediný Petr ostrouhal, protože stál u rentgenu neprozřetelně přede mnou. Ale však on si své vypil už na palubě.
Co dodat? Za sebe můžu o dvou týdnech na Kubě prohlásit, že to byl super čas plný zážitků, na něž budu jistě vzpomínat až do příchodu Alzheimera. Na vstřebání genia loci jsou dva týdny zoufale málo, ale snažili jsme se je využít na maximum. Ostrov svobody nás za to odměnil tím, co má nejlepší. Pořád nemůžu zapomenout na ovoce (ty snídaně!), jízdu na koni, koupání pod vodopádem, tabákovou plantáž,… a Malecón. Sem se určitě ještě vrátím! Kéž by bylo víc času, tolik, abychom stihli i poznat lidi. Když jste turista, na každého koukáte trošku podezíravě, protože vás obvykle chce více či méně využít. Tohle ale prolomit a přestat hrát roli chodící výplaty, to je zadání pro úplně jiný způsob cestování.
Čím dál víc indicií naznačuje, že Kubu čeká veliká změna. Opětovné ekonomické sblížení se Spojenými státy bude znamenat zkoušku pro kubánskou nezávislost a veletoč v ekonomice. Může to být katastrofa stejně tak jako raketový posun vpřed. Jsem moc rád, že jsme to tu zkoukli, ještě než se všechno promění. Až se sem za mnoho let podívám znovu, budu mít možnost srovnávat. Prosím vás, amigos, nenechte si za pár Big Maců zničit tu jedinečnou atmosféru vaší krásné země.
Návštěva Kuby pro mě představuje splnění jednoho snu. Ten sen nikdy nebyl konkrétní, nevěděl jsem, co tu chci najít, jak se tu chci cítit. Až teď tedy dostal obrysy a ty se mi velice líbí. Kupodivu výpravu za komunisty přežili i ostatní mušketýři, kterým za těch čtrnáct dnů patří velký dík!
Ještě mi teď došlo, že jsme na Kubě mohli odkoukat jeden dobrý životní postoj. Nikam nespěchají, z ničeho se nestresují, nemamoní, vystačí si s málem, hlavně, že je trocha rumu, doutník a nějaký známý na pokec a partičku domina. Jorge by to vyjádřil slovy: NO PROBLEMA !