Již při příjezdu do Havany si Petr z auta všiml jakési venkovní výstavy zbraní a nedal jinak, než že ji najdeme. Tušili jsme, kde by to mohlo být, a tak jsme se vydali oním směrem. První pamětihodnost na cestě se však před námi vyloupla v podobě Kapitolu. Honosná budova bývalého sídla kubánského Kongresu, od revoluce pak sídla akademie věd a národní technické knihovny přímo lákala k návštěvě. Škoda, že byla obehnána plotem. Když my si taky vybereme k výletu dobu, kdy se Kapitol rekonstruuje a je návštěvníkům uzavřený. Původně tuto budovu nechala vystavět kubánská vláda v roce 1926 díky obrovskému rozkvětu ekonomiky, který přinesla poptávka po cukru, jež byla nebývale vysoká od začátku první světové války. Je to větší a výzdobou bohatší kopie washingtonského Kapitolu. Když je otevřený, z jeho šedesát dva metry vysoké kupole je prý báječný výhled na město.

Alespoň jsme si jej vyfotili a odmítli nabídku několika dělníků, již tu pracovali, že nás dovnitř pustí neoficiálně. Pokračovali jsme ještě kousek, až jsme našli, co jsme hledali. Na paloučku vedle Národního muzea umění stojí za plotem památník Memorial Granma a kolem něj stíhačka, nějaký ten obrněný transportér, pár armádních aut a několik ozbrojených vojáků (živých). Jen vchod tam chyběl. Tak tudy tedy ne! Obešli jsme palouček kolem dokola a nakonec zjistili, že náleží k vedle stojícímu baráku. Co to je zač? Veliká budova, několik pater, nevím proč se mi to zdálo jako smíchanina Národního muzea a základní školy. Nakonec jsme zjistili, že to bylo to první. Museo de la Revolución – Muzeum revoluce. Podle průvodců snad úplně nejlepší muzeum v Havaně, rozhodně nutno navštívit. Ach jo. Bohužel s těmihle velkými muzei bývá jedna potíž. Jsou totiž velká. Zkuste si projít několik pater zajímavostí, absolvovat nespočet prohlídek exponátů, neustále se soustředit a tvářit se, že vás to pořád zajímá… a stihnout to řekněme za hodinku. Jistě to byl čin trestuhodný, ale vybodli jsme se na celé slavné muzeum. Vojenskou techniku ještě uvidíme. Ani jsme si, blbci, nevšimli, že hned vedle stojí nádherný Kostel svatého anděla ochránce (Iglesia del Santo Angel Custodio), ve kterém byl mj. pokřtěný José Martí. Ten je pro Kubánce velice významnou osobností. Byl to básník a novinář a ve své době představoval téměř ztělesnění kubánské národní hrdosti a později také vedl hnutí za nezávislost na Španělsku. Je po něm pojmenována snad půlka Kuby.

Pokračujeme tedy v naší krasojízdě pár metrů na náměstí třináctého března (Plaza 13 Marzo) pojmenované po datu povstání studentů proti prezidentskému paláci – dnešnímu Muzeu revoluce. To navazuje na park mučedníků (Parque Martires del 71), kterému pak vévodí socha Maxima Goméze. A ten byl zas generálem a spolu s José Martím vůdcem povstalecké armády za kubánské Války za nezávislost na konci devatenáctého století. Jak vidno, nadšenci do historie si tu přijdou na své.

Od Maxima jsme se vydali parkem podél kanálu, kterým se od moře pluje do Havanské zátoky, směrem… počkat! Kde je Petr se Zdendou? Jen jsme se otočili a už je nevidíme. Přeci jsme se drželi spolu, tak jestli někam odběhli, tak museli zahlédnout, kudy jdeme. Sedli jsme si tedy v parku na lavičku, že tu chvíli počkáme. Navíc začalo trošku pršet a lavička byla pod stromem, čili dokonalý úkryt. Však oni se ti výtečníci objeví. Sedli jsme si dobře, hned před námi se skvělo několik nablýskaných amerických bouráků a kolem nich postávali jejich šoféři. Samozřejmě, že nám hned začali nabízet projížďku a byli čím dál tím víc neodbytní. Jeden dokonce o svém voze prohlašoval, že pochází z roku 1846. Kára samozřejmě vypadala tak o sto let mladší, ale týpek se nenechal přesvědčit, jak se anglicky řekne devatenáct. Nakonec už na nás dotírali příliš, tak jsme se zvedli a vyrazili hledat ztracené duše. V zápětí nám došlo, že jsme šoférům v dešti zasedli jejich lavičku. Tak proto se nenechali odbýt! Buď s některým z nich odjedeme, nebo utečeme. Lavičku ale uvolnit musíme. Kluky jsme už sotva zahlédli na konci dlouhé ulice za rohem, jak nabírají směr styčný bod – Casa. Naštěstí se nám podařilo jim dovolat („Klucíííííííí“) a tak jsme se zase šťastně shledali.

Vyrazili jsme tedy směrem… počkat! To je super budova, co kolem ní jdeme. Nějaký starý hrad, nebo pevnost, nebo něco takového. Brána dokořán, sice ji hlídá policista, ale to je tu normální úkaz. Tak to zkusíme nahlédnout, copak že je to tu pěkného. Třeba středověké muzeum, nějaká hladomorna, královské komnaty, nebo taky obyčejná policejní stanice. K našemu překvapení nás skutečně hlídač zarazil, že prý tam nesmíme. Tak takhle luxusní policejní stanici jsme nečekali. Tady musejí být zážitkové výslechy. Sem tam je jistě i nějaká padesát let zapomenutá cela. I s vězněm. Každopádně jsme příslušníkovi přisvědčili, že sem se skutečně dostat nechceme. Později jsem se dozvěděl, že se jednalo o ředitelství Národní Revoluční Policie (Policia Nacional Revolucionaria) – speciálních policejních jednotek, které zasahují při mimořádných situacích jako jsou demonstrace, ap. Budova sama, ač vypadá středověce, byla postavena až ve dvacátém století, takže normální šméčko na lidi! Raději jsme vyrazili směrem… k Pevnosti královské síly. (Tyhle překlady názvů ze španělštiny mě prostě baví.)

Castillo de la Real Fuerza je doslova hvězdná pevnost (má půdorys čtyřcípé hvězdy) z šestnáctého století postavená králem Filipem II. Španělským. Španělé ale po dokončení zjistili, že ji postavili přeci jen příliš daleko od ústí zátoky, než aby mohla sloužit k její efektivní obraně. No co, stane se. Alespoň tak získal nové sídlo guvernér Kuby, který byl jistě rád. Časem byla přistavěna i hlídkovací věž a ještě později na její vrcholek umístěna Giraldilla – jeden ze současných symbolů Havany. To je socha ženské postavy dívající se směrem k ústí zálivu. Říká se, že je tam na počest jediné kubánské guvernérky, Inés de Bobadilla, která tu působila v šestnáctém století. Aby celou španělskou državu řídila ženská, to tehdy jistě nebylo obvyklé, ostatně dnes to není o moc jiné. Původně byl guvernérem vlastně její manžel Hernando de Soto. Ten se však vydal na výpravu na Floridu a už se nikdy nevrátil. Jeho žena ho tedy v úřadu zastupovala a prý ho denně až do smrti vyhlížela, a tuto oddanost dodnes připomíná právě socha Giraldilla. Že čekání na návrat milovaného muže jen tak mimochodem zahrnovalo také moc, peníze a vládu nad celým ostrovem, to je jaksi samo sebou. Mimochodem jestli při čtení těchto řádek čirou náhodou popíjíte pravý kubánský rum, podívejte se na etiketu. Ta dáma, která stojí nad nápisem Havana Club, to je právě Giraldilla.

Je asi jasné, že když už jsme byli na místě, tak jsme neodolali pokušení a královskou pevnost dobili. Uvnitř jsou expozice vojenského náčiní, hlavně hodně modelů lodí, různých mincí, zbraní, atd. Jinak to tu funguje jako v každém jiném muzeu. Fotografování jen za tučný příplatek – a v každé místnosti ochotná hlídačka, která vás povzbudí, ať si všechno vyfotíte, ať si všechno vyzkoušíte (ty nápisy o nesahání na exponáty pro cizince neplatí)… a pak natáhne ruku. Většina z nich nic nedostala, to jsme se raději nabízeného nadstandardu vzdali. U velikého modelu průřezu zaoceánského korábu jsme ale potkali paní, která na to šla trochu jinak. Usmála se na nás a začala nám celkem dobrou angličtinou povídat o tom modelu. Říkala, že tyhle lodě byla taková soběstačná města na vlnách, ukazovala nám kabinu kapitána i příbytek obyčejných námořníků, kde byly latríny a proč byla záď lodi občas trochu nahnědlá. Taky jsme viděli, že přímo na lodi se chovala zvířata, aby na několikaměsíčních plavbách měli námořníci i čerstvé maso. Po poutavém výkladu si paní samozřejmě řekla o nějaký ten peníz a na rozdíl od jejích kolegyň ho skutečně dostala. Ještě jsme se dozvěděli, že je sběratelka mincí a bankovek a se zájmem si prohlédla naši českou stovku. Dokonce se zajímala o to, kdo to byl Karel IV. Ano, zkusila, jestli bych jí podobenku Otce vlasti nevěnoval, nicméně moc jsme se o ni nepřetahovali.

V pevnosti jsme strávili asi hodinu a zastavili se na chvilku na Náměstí zbraní (Plaza de Armas). Jeden pouliční kreslíř mi zdarma vnutil nevkusný portrét a když jsem mu zaň nechtěl dát peníze, tak mi jej zase vzal. To jsou dneska lidi! Na další program jsme se rozdělili. Zdenda šel domů a prý se hlavně chtěl podívat do „městského muzea“ Museo de la Ciudad, což je podle průvodců jedno ze dvou nejlepších muzeí v Havaně. My jsme ale měli namířeno do katedrály, která je za rohem. Tak Zdenda vyrazil a my jsme přišli k tomu rohu a koukáme, co to tu není za domeček? Museo de la Ciudad. Co na to říct? Snad něco o namazaném krajíci a podlaze – Zdenda to prostě propásl. My ostatní jsme muzeum navštívili plni očekávání. Upřímně, nic zas až tak úžasného tu ale neměli. Budova samotná byla se svým zahradním vnitroblokem a sochou Krištofa Kolumba mnohem zajímavější než vystavené expozice. Čekali jsme nějaké dobové zařízení, věci denní potřeby, něco o životě havaňanů v průběhu staletí. Kdepak. Bylo tu pár historických vojenských uniforem a vážně už si nevzpomínám, co dalšího. Rozhodně nic, co by mi tak moc stálo za zhlédnutí. Zdenda asi udělal dobře.

Neudělal! Z muzea jsme totiž šli k té katedrále a to je parádní záležitost. Už jsem zmiňoval, že mám obecně rád kostely, takže si tipnete, že jsem nadšením oplýval. Jedna z pouhých jedenácti římsko-katolických katedrál na ostrově byla postavena v osmnáctém století a je považována za jeden z nejlepších exemplářů barokní architektury na Kubě. Je z větší části postavena z korálů a když se člověk podívá opravdu zblízka, může v „kameni“ najít siluetu nějaké mořské fosílie. Tohle jsme se ovšem dozvěděli až ex-post, takže jsme žádnou mořskou potvoru přetvořenou v chrám páně ani nehledali. Oproti zevnější pestrosti a podmanivé ornamentálnosti je však katedrála uvnitř až překvapivě strohá. Až do devatenáctého století tomu však bylo jinak. Jenže tehdy si církev prošla obdobím „nemáme rádi zdobení“, a tak i havanská katedrála skončila poněkud očesaná.

Všimli jsme si ale jednoho rozdílu oproti kostelům, které navštěvujeme u nás. Jsme zvyklí, že vstoupit do kostela, to je jako vstoupit do jiného světa – důstojného, ohromujícího, vyzývajícího k hlubokému rozjímání. Světa, kde člověk neslyší nic než žalmy popů a pískot varhan, nevidí nic než tváře svatých, jejichž monstrance ze žlutého světla, jež sem proniká vitrážemi, ještě umocňují pocit pokory a přiblížení Bohu. V kubánských kostelech se cítíte skoro jako na ulici. Dveře jsou dokořán, a tak slyšíte ruch náměstí, troubení aut a když vykouknete, vidíte Japonce s foťákem. Nechtěl bych se pouštět do ekumenických disputací, ale myslím, že to dobře odráží vztah Kubánců k náboženství. Jednou v týdnu se sejít s přáteli v kostele, proč ne? Nad krbem obrázek světce, proč ne? Nosit křížek na krku, proč ne? Ale tím končíme! Desatero? Slyšel jsem o něm, jistě – ale stejně věřím v celé další božstvo (Santeria), lítám za ženskými a Tebe, turisto, oškubu jak slepici.

Když jsme se vynadívali, tak jsme mohli zase vyrazit na cestu. Nyní začalo hledání cetek. Znáte to, jste za hranicí ČSSR, takže je potřeba rodině, přátelům a kamarádům něco přivézt. Já, známý skrblík, jsem to příliš nehrotil, ale ostatní samozřejmě věděli, co se sluší a patří, a tak svým nejbližším chtěli pořídit alespoň něco pěkného na památku. Jenže všude byly, jak už jsem zmínil, cetky, cetky, cetky. Nikde nic pořádného. Pane, kupte si nástěnný obraz. Pane, kupte si staré auto vymodelované z plechovky od coly. Stačí se projít v Praze po Karlově mostě – zhruba podobná sorta nesmyslů. Vy, kteří jste od nás přeci jen něco dostali, važte si toho! Sehnat právě váš dárek stálo nemalé úsilí a kopec času. Pak jsme se ještě vypravili na chvilku odpočinku do Casy, abychom již v podvečer jen s Mílou mohli uskutečnit dálkovou výpravu na Náměstí Revoluce (Plaza de la Revolución). Petr se Zdendou se rozhodli, že to je nezajímá, a našli si lepší zábavu („… nelij tam tolik coly, ať zbyde místo, na limetku se vykašli…“). Do dnes nám nemohou odpustit, že jsme je neupozornili, že Náměstí Revoluce je právě to místo, kde je slavný reliéf Che Guevary. Jako by se, chlapci, na výlet do Karibiku řádně nepřipravili a nevěděli to sami.

No ale to nic, vyrazili jsme ve dvou. Cesta to byla dlouhá, skoro tři a půl kilometru, ale zato jsme se prošli územím, kde jsme zatím ještě nebyli – čtvrtí Vedado. Je to tu zase trošku jiné než ve Starém městě. Ulice jsou široké, ty hlavní připomínají pařížské bulváry. Je tu více zeleně, celkově je to tu taková „lepší čtvrť“. Ale to neznamená, že když nakouknete do boční uličky, že neuvidíte obvyklý obrázek rozpadajících se domů a kluků hrajících fotbal přímo na silnici. Cestou jsme narazili na naši známou Kamču. Potkali jsme ji kousek od jejího ubytování, jak se v tom vedru láduje zmrzlinou. Nevěděli jsme, jestli jí nabídnout kapesníček na otření rukou od zmrzky nebo toaleťák, který se jí nejspíš bude brzy taky hodit. Nicméně na výlet s námi nešla, a tak jsme na Náměstí Revoluce dorazili sami.

Jako je to poutní místo, kde se každý turista musí vyfotit, to ano. Ale jinak je to vybetonovaná plocha velikosti Strahovského stadionu, pak památník José Martího a pak ještě Revoluční palác – sídlo komunistické strany a samotného Fidela. Upřímně, nic moc. Na dvou budovách jsou ty profláklé reliéfy hrdinů – na telekomunikační společnosti trošičku méně známý Camilo Cienfuegos a na ministerstvu vnitra pak ten slavnější – Che. Pochopitelně jsme je zaznamenali pro budoucí generace. To místo je takové zvláštní. Je to fakt veliká plocha, takže se tam člověk cítí skoro až volně, neobklopeně. Zároveň se nemůže zbavit dojmu, že je pod drobnohledem, jak se nad ním tyčí ty vládní paneláky. Nicméně netyčí se jen ony. Otočíte-li hlavu, přes sto metrů vysoká věž památníku José Martího vás donutí k řádnému záklonu. U země jde o mohutné betonové monstrum, směrem k nebi se však zužuje, až na jejím vrcholu končí vyhlídkovou věží a sochou Josého. Náš frontální útok na tuto vyhlídku však odrazila kubánská armáda reprezentovaná panem hlídačem v uniformě. Prý už je zavřeno, přijďte zítra. Tak tohle je škoda. Ze shora musí být úžasný výhled. Památník nám tedy zbyde na příště.

Sedli jsme si alespoň na chvilku, abychom si odpočinuli, a pustili jsme se do debaty nad urbanistickou vyspělostí a budoucností Havany. Už to tak vypadá, že do několika let padne americké embargo a jestli nezakročí Strana, tak se Kubánci ani nestačí divit, co všechno se jim v životě změní. Nákupní centra, McDonaldy, mobily, počítače… a auta. Dnes má auto jen ten, kdo pracuje s turisty a má na to, případně ten, kdo si v roce 1959 „vypůjčil“ některý z bouráků, které tu nechali napospas Američané utíkající z Kuby. Ostatní se zmůžou buď na koně nebo na bicykl. Říkal jsem si, že za pár let bude Havana trpět zácpami, všude samá auta… Míla mi ale vysvětlil, že oni vlastně na automobilismus už připravení jsou. Doložil to přímo místem, kde jsme seděli – Náměstí Revoluce protíná osmiproudá silnice (čtyři proudy tam, čtyři proudy zpět), po které se občas projelo jedno nebo dvě auta. Kdyby se jejich počet zdesetinásobil, nezpůsobí žádné potíže. No, tak uvidíme. Padala již tma a my si s hrůzou uvědomili, že jsme dneska ještě vůbec nebyli na Malecónu. To je třeba napravit!

Naštěstí tam z Náměstí Revoluce vede prostorná hlavní třída – Avenida Paseo. Vydáme se tedy na další díl večerní procházky. Jak si to tak štrádujeme, kecáme o všem možném a všechno možné fotíme, seběhla se příhoda, kterou bychom už asi nechtěli znovu zažít. U jednoho z honosných domů, jež Paseo lemují, se na nás se štěkotem vyřítila tlupa asi čtyř psů. Dokud byli za plotem, byli jsme klidní, ovšem brzy bylo jasné, že všichni míří k jednomu místu – no jasně, díra v plotě. Nedbaje na únavu a vedro jsme si notně popoběhli. Jenže proti psům člověk moc šancí nemá, tak jsme se nebezpečí postavili jako chlapi. Psi naštěstí zpomalili a doráželi na nás z několika metrů. Zkoušeli jsme je odehnat, ale zřejmě jsme nebyli první, koho tu takhle překvapili – všechny klacky, kameny a podobné náčiní v nejbližším okolí bylo spotřebováno a nenašli jsme nic, co by se po nich dalo hodit. Házet na ně batohy se nám nechtělo, pro ty bychom se museli vrátit. Zkusil jsem na ně zařvat jak tur s nadějí, že se zvýšeného hlasu leknou a utečou. Leknul se ale jen Míla, tak jsem toho nechal. Nakonec jsme se tedy zkusili opatrně otočit a klidným krokem, jako by se nechumelilo, jsme pokračovali v chůzi. Pořád jsme kontrolovali, že se psiska drží v bezpečné vzdálenosti, ale šli jsme. Naši čtyřnozí miláčci nás ještě sledovali dobrých dvě stě metrů, než jim konečně došlo, že o jejich území fakt nestojíme, a že by nás ani nenapadlo v jejich rajónu třeba čůrat na patník (nechme stranou, že jsme si málem nadělali do kalhot). Po docela dlouhé době na nás tedy ještě štěkli nějakou tu nadávku a šli si po svém. Řeknu vám, byl to adrenalin. Teď už na to můžeme vzpomínat s úsměvem, ale oba jsme rádi, že nám žádný ten čokl nevisí za lýtko. No, dosti hororů. Probuzeni jsme dorazili na Malecón a řekli si, že ho projdem zase až na konec a odtamtud pak domů.

Na Malecónu potkáte různé lidi. Postávají tu hloučky mladých výrostků, kteří poslouchají nejnovější hudbu z devadesátých let, rybáři lovící jak z chodníku, tak i z kamenů u vody, nespočet prostitutek, které o cenu svého těla smlouvají stejně tvrdě jako trhovci o cenu manga, a samozřejmě spousty turistů nejrůznějších národností. Když jsme se tak procházeli, zastavila nás skupinka asi čtyř důchodců. Chtěli poradit, že se ztratili, a že se potřebují dostat do hotelu. Řekli nám, že jsou Američané, a že bydlí v „Nationalu“ (Hotel Nacional de Cuba), jenž stojí přímo na Malecónu. Když jsme zjistili, kam potřebují, schovali jsme mapu a rovnou z hlavy jim oznámili, že stačí popojít asi tak kilometr a jsou doma. Koukali na nás jak puci, že to tam tak dobře známe, ale to že jsme jim moc neporadili. Američani totiž nevědí, co to je kilometr. Mílovi to po chvíli došlo, a tak jim to přeložil na zhruba půl míle. Ahaa, tak to už víme. Super, děkujeme.

Nicméně nás zajímalo, jak se to tak stane, že zrovna Američani, ti nenávidění ďáblové, se jen tak v pohodě promenádují centrem Havany. Vysvětlili nám, že teď už je to daleko volnější než kdysi před lety. Jako Američan se na Kubu můžete podívat jen v rámci organizované skupiny a to ještě ne oficiálně turistické. Prý je potřeba mít nějaký bohulibý účel, za kterým sem jedete. Tihle naši nám vyprávěli o nějakém sociálním projektu přímo v Havaně, ke kterému přispívají. Museli jsme jim slíbit, že se tam určitě půjdeme podívat, je to údajně velice zajímavé. Myslím, že i jako turista se tam člověk z Ameriky dostane, ale kdo ví, jak to vlastně mají. Teď jsme v období, kdy se tyhle věci rychle mění. Mimochodem i sami Kubánci říkají obyvatelům USA „Američani“, i když přísně vzato Kuba také leží v Americe.

Chvilku jsme si s partičkou porozprávěli a pokračovali dál. Za nedlouho jsme ale potkali takové dva divné týpky – Petra a Zdendu. Prý si taky vyšli na večerní procházku. Nás lákali, abychom šli s nimi, ovšem byli jen napůl úspěšní. Já se přiznám, že adrenalin ze psího setkání ze mě už vyprchal, a chtělo se mi spát. Tak jsem je ve velkoměstě nechal samotné a doma se svalil na postel. Prý se jen asi půl hodinky prošli a taky to zabalili.