Dnes máme v plánu vyrazit do přírodního parku Topes de Collantes v pohoří Escambray. Sraz je u Reye přesně v osm ráno, takže vstáváme nelidsky brzy – v sedm hodin. Poprosím všechny pracující, kteří vstávají celý život ve čtyři nebo v pět, aby si ty poznámky nechali – my máme dovolenou! Rey sehnal suprové nové moderní auto s doopravdickou klimatizací a pohonem na všechna čtyři kola. Cesta trvá asi hodinku a během jízdy nám Rey vyprávěl všechno možné. Říkal třeba, že zdaleka ne všechno mají Kubánci levnější než my. Například benzín platí úplně stejně, pokud tedy vůbec na pumpách je. On sám prý nakupuje na černém trhu, protože jinak by se autem nikam nedostal. Taky jsme se dozvěděli, že se tu trošičku otevírají nůžky mezi dvěma vrstvami lidí – těmi, kteří pracují s turisty, a tím pádem mají peníze, a těmi, kteří ne. Ti méně šťastní prý často závidí a házejí těm druhým klacky pod nohy, jak můžou. Rey jako průvodce se s tím prý setkává docela často. Vysvětlil nám třeba, proč jsme si museli včera jít pro koně kus pěšky. Blíž k centru se prý s koněm nesmí. Ovšem běžně je tam vidíte, protože policajti třeba farmáře, který jede se zbožím na trh, pokutovat nebudou. Kdyby si tam na koně sednul turista nebo jeho průvodce, hned prý dostanou pokutu. Prý se ta společnost prostě dělí na dva světy. Kdo ví, možná časem přijde další revoluce.

Abychom se vyhnuli záplavě turistů, vyrazili jsme dřív než většina organizovaných zájezdů. I tak jsme se ale u brány do přírodního parku Guanayara potkali s autobusem plným lidí. Nás je ale jen pět a můžeme hned vyrazit, takže jim trošku utečeme. Rey nám po cestě ukazuje keříky kávy, pozorujeme ptáky a viděli jsme i kubánského národního ptáka, trogona kubánského (místní mu podle zvuku jeho zpěvu říkají tocororo). Je to druh, který vyniká svými barvami – modrou, červenou a bílou. Proto je prý považován za národního ptáka, že nosí stejné barvy jako kubánská vlajka. Pokaždé, když nás nějaká skupinka dohnala, Rey je upozornil na nějakou blbost, u které by se rozhodně měli zastavit a jejich průvodce by jim měl něco povyprávět. To nám dává čas jim zase o kousek utéct.

Po asi půl hodince jsme přišli k vodopádu El Rocío (rosa). Byl pěkný, ale bylo na něm vidět, že to vodopadání nějak fláká. Od Reye jsme se dozvěděli, že tohle je v okolí jediná oblast, kde z vodopádů vůbec ještě něco teče. Letos je prý větší sucho než obvykle a období dešťů přichází rok od roku později.

Ušli jsme ještě další asi čtvrthodinový kousek a byli jsme tam – u nádherné laguny s průzračnou příjemně chladivou vodou. Jmenuje se to tu Poza del venado (jelení tůně; je to tady: 21°57’49.0″N 80°03’22.9″W). I tady byl malinký vodopádík, kterého jsme samozřejmě využili. Nejvíc super na tom bylo právě to, že jsme tu byli asi půl hodiny úplně sami. Teprve pak se začali trousit další turisti a začalo to být jako na plovárně. Do té doby jsme si ale do syta zaplavali a zablbli pod vodopádem. Rey se vydrápal na skálu nad tůní, nějakým klackem si přitáhl liánu a Zdenda (ten jediný z nás měl tu odvahu) se zhoupnul à la Tarzan. Jen u toho tak majestátně nehalekal a z liány spíš spadnul… Ale i tak to byl výkon a je škoda, že Tarzanův kousek neviděla žádná Jane, ale jen parta vopic. Jednou z turistických grup, které se tu objevily, byla i banda Rusů. V jejím středu se pak skvěla slečna, která zvláště po vysvlečení do plavek dokazovala, že slovanské ženy jsou ty nejhezčí na světě. My jsme na takové krásky zvyklí z domova (tímto vás zdravíme, všechny naše ženy, přítelkyně i kamarádky), takže jsme si jen uznale pohvízdli, ale chudáka Reye ta divoženka úplně očarovala. V zájmu zachování jeho manželství jsme tedy raději vyrazili dál. Čekala nás další asi hodina pochodování.

Cestou nám Rey zase vyprávěl a ukazoval. Viděli jsme například kubánský národní strom, kterým nemůže být nic jiného než Kubánská královská palma. Je děsně vysoká a Kubánci z ní dovedou zužitkovat prakticky úplně všechno. Dřevo na stavby, listy na střechu, z kořenů se připravují léky, ze semen se lisuje olej a plody krmí dobytek. Navíc tato palma zastává svou roli v santerijském náboženství. Z listů, když trošku vyschnou, se také řežou takové úzké proužky a používají se jako lana. Jsou velice pevné, člověk je nepřetrhne ani za nic, což Rey hned demonstroval na Mílovi. Na vrcholku palmy jsou plody, které rostou v hustém podloží z listů, jež opadávají v takových jakoby snopech. Vypadá to jako proutěné koště. Rey nám říkal, že se tak i používají, a prý je to bezva tradiční dárek pro tchyni. Udělá hned dvojí radost – dotyčná může zamést a pak hned nasednout a odletět.

Viděli jsme vůbec spoustu rozličných rostlin a zvířat. Hlavně ptáků. Třeba datla a znovu také tocororo. Rey říkal, že s tím důvodem, proč je to národní pták, je to možná trochu jinak. On si totiž vždycky vyhlédne nějakého datla, počká, až opustí hnízdo, vletí mu tam, co tam najde, to vyháže ven (včetně mláďat) a zařídí si interiér po svém. Pěkná paralela k příjezdu Španělů na Kubu v šestnáctém století. Viděli jsme i turistický strom. Prý se mu tak říká proto, že jeho kůra je červená, spálená a loupe se. Také jsme viděli kolibříky. Jednoho jsme si vyfotili už včera při obědě, jak nehybně „visí“ ve vzduchu a pochutnává si na nějaké květině. Před dvanáctou hodinou jsme dorazili ke druhému vchodu do parku, kam pro nás mezitím přijelo naše auto. Naskákali jsme a vyrazili na oběd.

Rey zákazníky nevodí do restaurace přímo u vstupu do parku, protože ta je neustále plná a Rey říká, že turisti nemají rádi turisty. Chtějí být všude sami a nerušení. Na tom něco bude. Zavezl nás do eco Casy El Manantial, kde nám uvařili oběd. Bylo to tam moc hezké a jídlo bylo skvělé. Zdenda se hned natáhl do houpací sítě a kdyby nepřinesli na stůl, už by se asi nikdy nezvednul.

Po obědě nás čekal ještě jeden bod programu – vyhlídka Mirador del Caribe. V autě nám zase Rey povídal, tentokrát o své práci. Chtěli jsme, aby prozradil, s jakým národem turistů se mu nejlépe pracuje. Prý jsou to Němci a Holanďani. Dobře platí, jsou ukáznění, jazykově vybavení a spolehliví. Zato nejhůř si v jeho osobním žebříčku vedou Francouzi. Odmítají použít cokoliv jiného než francouzštinu, všude halekají, ale jakmile někdo ruší je, tak je zle, a navíc prý nijak extra neplatí. Aby je nemusel přímo odmítat, nasadí prý Rey vždycky tak vysokou cenu, že většinou odmítnou sami. Říkal, že s nimi nejezdí rád. Čechů sem zase tolik nezavítá, takže s námi nemá moc zkušeností. Doufáme, že jsme neudělali ostudu. Z „karibské vyhlídky“ je vidět do dalekého okolí, na hory a dokonce i na moře. Nechali jsme si ukázat, kde je vlastně ta slavná pláž Playa Ancón.

Kolem půl třetí jsme přijeli domů, odfrkli si a rozhodli se, že pláž byla z té dálky moc pěkná, tak jí dáme šanci i z blízka. Upřímně, trochu to zvažujeme, protože jsme všichni tím sluníčkem drobátko připečení a vypadáme … no jako ten strom, co jsme viděli. Ale přeci jen už je odpoledne, takže žlutý balón nebude tak pražit, a navíc všichni tvrdí, že tohle je ta úplně nejvíc nejlepší pláž na jihu. Jak už jsem jednou zmínil, na Kubě se to má tak, že nejlepší pláže jsou na severu, kolem Havany a především na Varaderu. Na jihu tolik dobrých pláží není, jedna z mála, která dosahuje kvality těch severních, je právě Playa Ancón u Trinidadu. Tak jsme to alespoň slyšeli. Jdeme ale jen ve třech. Zdenda usoudil, že na další sluníčko už dneska prostě nemá, a tak zůstává strážit naši pevnost (s lahví rumu v ruce).

Je to od města něco přes čtrnáct kilometrů, takže cesta chvilku trvá, ale taxikář nám básní, jak je pláž skvělá, tak se těšíme. Bohužel naše nadšení bylo zpraženo notnou dávkou rozčarování. Zase tak skvělá ta pláž teda není! V písku občas nějaký ten odpadek, například vajgl od cigarety, klasicky žádné převlékárny, žádné sprchy, na kraji jeden bar, do kterého láká nepříliš vábně vypadající zřízenec, jenž obchází pláž. Jsou tu zase ty velké slunečníky, které jsme viděli už v Cienfuegu, tak si jeden, skoro poslední volný, zabíráme. Okay, pláž nic extra, ale moře tu je a to je hlavní! A to je teplé! Už když jsme smočili kotníky, zjistili jsme, že je jak kafe. Jak jste se ale nořili dál, když hladina dosáhla skoro po pás, zmocnil se vás ten nepříjemný pocit, že jste to nestihli na záchod. Přesně takhle byla ta voda teplá. Ne jako kafe. Druhá věc byla, že tu plavalo velké množství nějakých řas, chaluh, či co to bylo. Prostě ani na druhý pokus nejsme ochotni Kubu prohlásit za ráj pro plážové váleče. Jen doufáme, že ty zvěsti o tom, že Playa Ancón dosahuje kvality pláží severních, jsou kec. Kdyby totiž i ty byly tak špatné, tak by to už bylo opravdu smutné. Přišli jsme ale na způsob, jak se přeci jen zchladit a osvěžit. Když překonáte nezvyk a vlezete do té chaluhové polévky v tričku, tak ono jak na vás po vylezení schne, tak studí. Bez tohohle fíglu bych se tam opravdu upekl. Při cestě zpět se nás pan taxikář nadšeně ptal, jak se nám pláž líbila. Když jsme mu vylíčili, že nás zklamala hlavně ta teplá voda, úplně se podivil. Jaká teplá voda? Tohle je pro Kubánce studená!

Ve městě ještě vyrazíme na terminál autobusů Víazul, abychom zjistili, jestli skutečně v osm ráno jede, a v kolik tu potřebujeme být, abychom si stihli koupit lístky. Prý v sedm hodin stačí. Večer už všichni padneme a spíme. Tedy kromě Míly, ten se šel ještě naposledy rozloučit s oblíbenými schody u katedrály.