Jak přislíbeno, hned ráno jsem se zhádal s Jorgem. Sice jsem ho neseřval úplně jak malé děcko, ale vytkl jsem mu všechno, co v našem pokoji nebylo OK, a oznámil mu, že zaplatíme jen polovinu. A taky že jestli odpoledne nebude všechno bez vady, tak se stěhujeme jinam. Ten hajzlík mě ještě naštval tím, že se ani nebránil a prostě jen přikývnul, že dobře. Ještě mi vysvětloval, že v obchodě nesehnal, co bylo potřeba, proto pokoj nebyl dodělaný. Ale to ať si zkouší na někoho jiného. Ví, kde žije, tak si to měl všechno obstarat dřív, než začal stavět. Odpoledne prý už bude všechno ťip-ťop. Až po chvíli mi došlo, že když se naštvu, tak umím celkem plynně mluvit španělsky. Tak sláva!

Dnes máme na programu trápení zvířátek. Zdenda s Petrem mají sraz se svým průvodcem hned před Casou, my s Mílou musíme dojít k Reyovi. Těšíme se na zážitky. Máme tam být jedinými turisty-cizinci, zbytek budou Reyovi kamarádi a taky jeho rodina. Říkáme si, že by to mohl být hodně autentický den mezi místními. Nejdřív jsme si všichni společně šli vyzvednout dopravní prostředky. Já jsem vyfasoval takovou polomrtvou herku, která se rozhodla, že mě bude celý den mučit. Koním se tu prý jména nedávají, maximálně jim říkají podle nějaké charakteristické vlastnosti, třeba podle zbarvení nebo temperamentu. Jinak ale na všechny volají prostě „koni!“ a oni tomu rozumí. Já jsem si toho svého pojmenoval Jerry, protože mi svou barvou připomínal známou myš z kresleného seriálu. Předali nám klíčky a vysvětlili, jak se něco takového jako kůň ovládá. Rey nás také počastoval dobrou radou do života. Říkal, že s koněm to je jako se ženou – možná se ho bojíte, ale nesmíte to na sobě dát znát a musíte pevně držet opratě! Jeho žena byla v tu chvíli samozřejmě mimo doslech. Moudrý to muž. Bylo potřeba koně dovést na kraj města, protože to je po asfaltu z kopce a tam by se prý naložená zvířata mohla smekat. Už tady jsem pochopil, že s Jerrym to nebude snadná práce. Vůbec mě neposlouchal (budu o něm mluvit v mužském rodě přesto, že to vlastně byla kobyla) a dokonce se snažil mě vytlačit z cesty.

Pod kopečkem jsme konečně nasedli a vyrazili. Tedy vyrazili všichni ostatní, Jerry ne. Víc ho zajímal nějaký keřík u cesty a mě zcela ignoroval. Všichni mi do zblbnutí opakovali, že ho musím kopnout do slabin, koukali na mě, jak to dělám, a znovu opakovali, že ho musím kopnout do slabin. Rady dobré, jenže k ničemu, když ten kůň je rozbitý! Nakonec vše vyřešil Rey, který se celou dobu držel za mnou a Jerryho vždycky popohnal klacíkem. Cítil jsem se jak malý harant, co neumí ani jezdit na kole. Jerry na Reyův rozkaz vždycky kousek popoběhl a pak se zase začal šourat šnečím tempem. Já jsem ho kopal, že mě až bolely nohy a málem jsem z něj spadnul, ale on si mě prostě vůbec nevšímal. Později Rey zjistil, že mám měkké podrážky na botách, takže ten kůň nic neucítí, ať se budu snažit, jak budu chtít. Ach jo. Zato Míla, ten si s osedlaným kamarádem rozuměl od první chvíle. Jezdil sem a tam, poklusával a machroval, jak mu to jde. Určitě se se sedlem u zadku už narodil!

Cesta k vodopádu Salto de Javira byla moc pěkná, jeli jsme takovými polními cestami, kolem nás les nebo lány cukrové třtiny. Jmenuje se to tu Park El Cubano (Parque El Cubano) a celý den se vlastně budeme pohybovat v jeho rámci. Park je pak součástí většího přírodního parku Topes de Collantes, který patří do pohoří Escambray. Na jednom místě v lese jsme se zastavili a sesedli ze zvířat. Jak jsme zjistili, byli tu i jiní koně a dokonce i jiní lidé z jiné výpravy. A koho to nevidíme? Petra se Zdendou! I oni se svým průvodcem jeli na tohle místo a dorazili přibližně ve stejnou chvíli jako my. Super, takže koupání si užijeme společně. Mimochodem těm dvěma se zdála Reyova cena moc vysoká, a tak kývli na nabídku jednomu pouličnímu naháněči. Ten měl cenu sice poloviční, ale nebyl v ní zahrnut vstup do parku ani oběd. Takže ano, kluci nakonec pár pesos ušetřili, ale my jsme stejně raději, že jsme jeli s Reyem. Jednak proto, že jsme se s ním domluvili, jednak proto, že jsme si užili půlden bez dalšího smlouvání o každou blbost, a jednak proto, že jsme si ho otestovali pro zítřejší výpravu do hor. Všichni společně jsme už pěšky popošli nějakých sto metrů k tůni.

Do ní obvykle padá vodopád Javira, jenže teď je konec období sucha a krajina už viditelně očekává každou kapku, která by spadla. Ergo vodopád je vyschlý. Nicméně voda tu je (prý sem prosakuje z podzemních zdrojů, vodopád nevodopád) a koupání je v ní žůžo. Funguje tu i malý improvizovaný bar, kde jsme si dali místní oblíbený drink Coco Loco (bláznivý kokos). Je to to samé jako canchánchara (čti „kančančara“), ale servírované přímo v kokosovém ořechu. Když dopijete, kokos vám nasekají, vydlabají dužinu a ta je pěkně nasáklá drinkem … to je tak dobrý! Na tomhle místě jsme strávili necelé dvě hodinky. Zdenda si dokonce troufl na skok z výšky. Bylo to bezpečné, v místě dopadu byla hloubka asi čtyři metry, což osobně ověřil Petr. To nebylo bezpečné. Nicméně všichni přežili, vody se nasytili, a tak jsme mohli vyrazit dál. Ještě jsme se zastavili u „kávového baru“, kde nám pán ukázal tradiční přípravu kávy. Kdo chtěl, dostal doutník a kávičku a sledoval mistra při práci. Já jakožto nekuřák, který nepije kávu, jsem tam působil trochu nepatřičně, ale to nevadí.

U koní jsme se s klukama zase rozdělili a my jsme s naší partou vyrazili na oběd na cukrovou farmu. Jerry mě pořád neposlouchal, tak už jsem to s ním definitivně vzdal a kochal se lesem a okolím. Byl vůbec nějaký náladový. Kromě toho, že ho Rey musel neustále popohánět, taky nesnášel, když šel nějaký jiný kůň vedle něj. To si pak popoběhnul, natlačil se na vetřelce tělo na tělo a chtěl ho vytlačit z cesty. Samozřejmě při tom zapomínal, že on i jeho kolega mají na zádech náklad, kterému po stranách visí nohy. Občas byl vážně jak neřízená střela. Kdyby se toho aspoň dalo využít, ale to ne. Jakmile se Jerry protivníka zbavil (ten buď zpomalil, nebo mu utekl), byl spokojený a zase se skoro zastavil.

Mimochodem jeli jsme, jak už jsem zmínil, s Reyem, jeho rodinou a jejich kamarády z Havany. Těšili jsme se na autentické zážitky s místními, ale bohužel se ukázalo, že to byla klasická vyjížďka pro turisty. Reyovi kamarádi byli totiž vlastně taky turisti, jen z menší dálky než my. Jediný rozdíl byl v tom, že oni uměli jazyk. My moc ne a oni klasicky neovládali angličtinu, takže z živé konverzace zase nic nebylo. Párkrát jsem zachytil nějaké to slovíčko, dal si dvě a dvě dohromady a pochopil, o kom právě debatují. Asi to na mně bylo znát, protože se trochu zarazili a hned se mě ptali, jestli umím španělsky. Když jsem řekl, že trochu, tak prohlásili „OK“ a jeli si vyprávět kousek dál – a já je kvůli Jerrymu nemohl stíhat. Nevím, co si o nás povídali, ale evidentně je to bavilo víc než si povídat s námi. Usmívali se na nás, ale opravdu přátelský pocit jsem osobně měl jen z Reye a jeho ženy. Asi jsou to lepší herci. A přitom, nalijme si čistého vína, jsme jim zaplatili celou túru.

Určitá separace byla znát i na farmě. Rey nás posadil ke stolu na druhé straně domu, kde byla očividně uklizenější a načančanější restaurace pro zahraniční návštěvníky, zatímco on s ostatními zakotvili u velkých jednoduchých stolů při vchodu. Tohle prý by pro nás nebylo, nám bude líp támhle. No jo no, tak je to všude – máme bílé rypáky, tak musíme mít jiné prostředí, jiné jídlo, jiné ceny. Zpětně jsem dohledal, že to místo, kde jsme, by měla být Restaurante El Cubano (21°49’52.0″N 79°59’39.0″W; mimochodem Google ji nezná, ale české Mapy.cz ano). V našem koutě byly asi tři stoly, u každého seděli nějací turisté. Vedle nás byl postarší pár z Neměcka, který jsme potkali už u tůně, a naproti pak mladý pár z Francie. Mezi těmi stoly chodil pan farmář a bavil hosty. No.. chodil… spíš se potácel. No.. bavil… spíš s nimi zkoušel konverzovat. A to pro něj bylo dost těžké, jelikož neuměl ani slovo cizím jazykem a i tu španělštinu komolil kvůli absenci zubů. Byl v nezbytném úboru, čili špinavých džínech, jen o málo čistším tričku a slaměném klobouku. Nás příliš nebavil, zato až podezřele času strávil u mladého francouzského páru. Asi se mu líbila mademoiselle. Je pravda, že ona s ním taky dovedla vést konverzaci ve španělštině, což jsme nikdo další nezvládli.

Po obědě jsme si obešli farmářovo obydlí. Je to taková stará kůlna stlučená tu z toho, tu z onoho, prostě co dům dal. Na chalupě byste si do ní nedali ani nářadí. Já příliš nevěřím tomu, že je to skutečně jeho bydlení, i když je pravda, že on na to i vypadal. Tak nevím. Hned za domem ležel slušný kopec lahví od rumu. To musela být párty! Rey nám později vysvětlil, že dnes už se cukrová třtina téměř nepěstuje, takže kdysi rozlehlá plantáž se zcvrkla do oné farmářovy kuči a přilehlého maličkého políčka, které pokryje potřeby turistů. Z těch nyní farmář žije. Velké lány mezitím zarostly kdečím. Vláda sem teď ale vysadí znovu cukrovou třtinu, prý ne pro produkt, ale spíš jako symbol zdejší oblasti. Turista prostě očekává, že uvidí skutečnou cukrovou plantáž, a turistova přání je třeba plnit.

No nic, sedáme do sedel a vyrážíme zpět do Trinidadu. Tam jsme asi ve tři hodiny. Čekali jsme ten výlet trochu delší, ale nevadí, i tak jsme si to užili. Jízda na koni je určitě fajn zážitek. A to říkám, i když jsme se s Jerrym přes veškerou snahu zrovna neskamarádili. Každopádně mozol na zadku mám, co si pamatuju, poprvé.

Zdenda s Petrem už dávno relaxují, tak jim trochu pomůžeme. Jorge překvapivě na náš pokoj ani nesáhnul a s úsměvem prohlásil, že na zítra má rezervaci z Cubanacanu. Stejně jsme prý říkali, že si najdeme něco jiného. Ne že bych přeceňoval svou schopnost domluvit se, ale v tomhle případě jsem si jistý, že jsme si rozuměli velice dobře – když bude pokoj OK, zůstaneme, když nebude, stěhujeme se. Jorge zřejmě tu variantu, že by pokoj mohl být skutečně připravený, vůbec nevzal v potaz. Prý nesehnal sprchu ani záchodové prkénko.

Pro nás to znamená, že po nabrání sil vyrážíme hledat jiný přístřešek. Tentokrát je to příjemnější v tom, že nemáme na zádech krosny a můžeme pobíhat přeci jen volněji. Po několika „ne“ jsme našli paní, která sice taky nemá volno, ale má nějakou sestřenici nebo co. Dovedla nás k ní, otevřela dům, ukázala pokoje a začala se s námi dohadovat. Bydlení se nám líbilo, jenže paní chtěla stržit dvojnásobek toho, co jsme my chtěli dát. Říkala, že je teď hlavní sezóna a že nikde tak dobrou cenu nenajdeme. Nedošlo jí, že už jsme na Kubě a v Trinidadu nějakou dobu, a že už jsme nějaké Casy prošli. Taky říkala, že ona slevit stejně nemůže, protože to není její dům. Mohla jen uvádět argumenty pro vyšší cenu. Když už jsme si říkali, že s touhle dámou se nám cokoliv vyjednat nepodaří, objevila se její údajná sestřenice Gabriela se svým partnerem, Ronaldem, který se ujal situace. Drsná vyjednavačka zmizela a začalo druhé kolo. My: „Chceme bydlet za patnáct, třicet vám nedáme.“ Ronaldo: „Jasně, žádný problém, vždyť je mimosezóna, jsme rádi, že u nás někdo bydlí.“ My: „A snídani za tři a večeři za šest.“ (tetička chtěla podstatně víc) Ronaldo: „V pohodě, vítejte u nás.“ Dá se říct, že druhé kolo vyjednávání jsme vyhráli.

Bydlíme tedy za stejnou cenu jako u Jorgeho, ale v lepším prostředí a s Gabčou se i domluvíme anglicky. A navíc je teda o hodně hezčí než Jorge! K němu si už jdeme jen pro krosny, rozloučíme se, sbohem a šáteček. My s Petrem máme sbaleno ještě od rána, takže vyrazíme do nového bydliště první, kluci nás po chvíli doženou se vzkazem – prý máme Jorgemu vrátit ručníky, co jsme mu ukradli. No to si snad dělá … legraci! Vyrazil jsem mu tedy připomenout, že kromě toho všeho, co nám v té jeho kobce chybělo, nám taky na druhou noc nedal žádné ručníky, takže jsme mu je nemohli ukrást, i kdyby se nám nakrásně líbily. Už jsem si říkal, jak se zase budeme hádat, když Jorge otevřel s ručníky v ruce, nádherným úsměvem na rtech a s vysvětlením, že jeho paní je před chvilkou našla v prádle. No proto! Když jsme se u něj první den zapisovali, říkal, že jeho Casa je jedinečná, že taková druhá v Trinidadu není. Teď už chápeme, co tím myslel. Každé ráno si muset balit krosnu, spát na staveništi – to se určitě jinde nezažije.

Večer jsme se ještě šli uklidnit ke katedrále na schody, ale jelikož zítra brzy vstáváme, tak jsme to moc neprotahovali a šli brzy na kutě. Usínáme s myšlenkou na partu Němců, kteří se zítra přijedou k Jorgemu ubytovat. Mrzí nás, že tu scénku neuvidíme.