Aktuálně máme za sebou už několik hodin v letadle, bolí mě záda a rád bych otevřel okénko a nadýchal se trochy čerstvého vzduchu. Vedle mě sedí kamarádi Petr a Zdenda, kteří se na tuhle avantýru nechali ukecat. Jsme takoví tři mušketýři. No a jako správní tři mušketýři i my máme svého kapitána. D’Artagnan (vlastně Míla) na nás už čeká v Havaně. Vyslali jsme ho o den dřív, aby to tam obhlédl, zajistil ubytování a koupil lístky na autobus, kterým hned zítra ráno vyrazíme do oblasti Viñales – přírodní to oázy západně od Havany. Ještě ovšem musíme zvládnout dostat se z letiště do ubytování, což při špatné angličtině Kubánců a ještě horší španělštině naší bude jistě veselé.

…

Teď už máme za sebou prvních pár hodin na Kubě, takže příběh pokračuje. Hned při výstupu z letadla na nás dýchla atmosféra toho vysněného ostrova – vedro a šílená vlhkost. Prostředí je tu opravdu o něčem jiném než u nás. Tohle známe leda tak ze sauny. Tady je sauna všude.

První zkušenosti s Kubou jsme samozřejmě posbírali na letišti. Už tady se ale začala projevovat naplno. Havanské letiště José Martího mi přišlo překvapivě malé. Je to vlastně spíš taková větší hala s vybetonovanou zahrádkou, na které se pohybují letadla. Ono tedy to letiště má více terminálů, ale i tak. Zatímco na letištích, na která jsme zvyklí, vyjdete tubusem rovnou do klimatizované haly nebo vás posbírá autobus a odveze do klimatizované haly, tady vystoupíte přímo na letištní plochu, kolem letadla ujdete těch padesát metrů a vstoupíte do haly. První zkouška trpělivosti, první fronta – pasová kontrola. Nakonec jsme prošli řadou pro rodiny s malými dětmi, protože ta jediná se trošku hýbala. Další ukázkou fungování Kuby bylo třičtvrtěhodinové čekání na zavazadla. Už jsme si mysleli, že jsou naše batohy opravdu v Tunisku. Naštěstí se ale jako skoro poslední objevily, a tak jsme mohli vyrazit. Ještě samozřejmě návštěva směnárny. Tam jsme čekali ve frontě asi půl hodiny, přestože před námi stáli jen čtyři lidi. Před ně se totiž vecpala nějaká kamarádka paní pokladní – na pokec.

Na Kubě existují dvě měny. Národní peso (CUP), za které si místní v obchodech i na tržištích kupují běžné každodennosti jako jídlo, a pak je tu ještě „turistické“, přesněji konvertibilní peso (CUC). Za to si místní kupují těžko dostupné věci jako televize, auta, benzín, jakékoliv vybavení domácnosti, oblečení, … Je to něco jako u nás kdysi bývaly bony do Tuzexu. Sice je mezi CUP a CUC volná směnitelnost (1 CUC = 24 CUP; 1 CUC = cca 1 EUR), ale i když má turista národní pesa, nikde ho s nimi nenechají zaplatit. Všude chtějí turistická, protože dobře vědí, že vás klíďo můžou natáhnout. Na následující víc než dva týdny se z nás tedy stali CUCáci.

A teď už definitivně razíme. Měli jsme výhodu, že jsme znali konkrétní adresu, kam chceme zavézt. Byl ovšem oříšek najít taxikáře, který by ji znal, a to i přes to, že jsme ji měli zaznačenou na mapě. Jenže oni neumí číst v mapě! Nakonec jsme našli jednoho, který zhruba tušil, tak jsme k němu vsedli. Jelikož se nejednalo o oficiální taxi (na voze neměl ani cedulku TAXI), tak ještě u výjezdu z letiště musel přibrzdit u policisty, aby mu dal jeho podíl za slepotu. Jednotlivci bez licence vozit turisty nesmějí.

Já osobně jsem poprvé v životě jel Moskvičem. Vůz to byl vskutku svérázný, majitel rezignoval i na to málo bezpečnostních prvků, kterými tyto vozy disponovaly (Pásy? K čemu?), a ještě tomu přidával svým stylem jízdy. Možná se chtěl ještě vrátit na letiště, než odtamtud odjede poslední turista. Frčel s námi snad stovkou, což se zdálo daleko za možnostmi stroje. Parádní kousek zážitkové jízdy přišel v podobě exploze jedné z pneumatik. My jsme se už viděli v nebi (či pekle), kdežto řidič ani nehnul brvou. Naštěstí jsme zrovna jeli relativně pomalu, takže se stroj udržel na vozovce a bezpečně s námi přistál u krajnice. Za trest jsme mu ani nepomohli s výměnou za rezervu! Ke konci cesty jsme museli řidiče donavigovat, ale na místo určení jsme se dostali. Promiň, Smrťáku, zase jsme Ti utekli. I když to bylo o fous. Při cestě jsme ale mohli obdivovat zákoutí Havany a hlavně její provoz, který opravdu zdobí ty pověstné americké bouráky z padesátých let.

Po drobných potížích a dotazu u místních kluků, kteří se flákali na dětském hřišti, jsme nakonec kousek za rohem našli i dohodnuté ubytování u paní Heleny, původem Češky. Na Kubě se v podstatě můžete ubytovat dvojím způsobem. Jeden je klasicky v hotelu, kde máte prostředí i servis srovnatelný s tím evropským, a platíte od padesáti pesos za ty nejlevnější. Druhá možnost jsou tak zvané Casas Particulares. Princip ve světě známý jako Homestay je v podstatě o tom, že rodina ze svého domu vyčlení jeden (podle pravidel maximálně dva) pokoj, kde můžou bydlet turisti. Rodina tím přichází o kus soukromí, ale zase získá tolik potřebné turistické pesos. Pokoje pro turisty jsou prakticky vždy vybaveny vlastní koupelnou i klimatizací, paní domácí vám ráda připraví snídani i večeři, případně vypere prádlo, když budete chtít. S cenami je to tu ovšem ošemetné. Když je na vás vidět, že peníze máte, a ještě k tomu moc neumíte smlouvat, zaplatíte klidně jako za hotel. Když smlouvat umíte, bude vás to stát třeba čtvrtinu.

V Case jsme se naštěstí setkali s Mílou a tím nám ze srdce spadl jeden velký kámen. Kromě perfektního ubytka nám paní Helena také doporučila restauraci El Balcón, jež je nedaleko, a kde nám dokonce přinesli anglické a posléze i české menu! Jen ceny na něm byly poněkud vyšší, ale ze španělské nabídky nám objednat nedovolili. Nicméně najedli jsme se dobře, takže OK.

Tu první noc jsme si zkrátili spánek tím, že jsem sice nastavil budík na ráno, ale zapomněl jsem v telefonu přenastavit časové pásmo. Takže jsme cvičně vstali přesně o půlnoci a než jsme na to přišli, stihl jsem se obléknout i vyčistit si zuby. Abychom v tom nebyli sami, Míla se Zdendou absolvovali něco podobného.