V skrytu své neklidné duše jsem po mnoho let choval takový malý sen. Chtěl jsem navštívit Ostrov svobody. Pokaždé se našlo něco přednějšího, levnějšího, bližšího, lepšího, takže Karibik byl odkládán a odkládán. Před pár lety však otěže řízení země od věčného revolucionáře Fidela převzal jeho bratr Raúl a postupně začal uvolňovat poměry. Už tu existuje něco jako soukromé podnikání, turisté jsou běžnou věcí a nejen stát, ale také každý jednotlivec se z nich snaží vymáčknout, co se dá. Prostě Kuba pomalu ale jistě přestává být tím, co mě na ní vždycky lákalo: Baštou komunismu, nepřipojenou k internetu, nezatíženou mobily, tím místem, kde je všeho nedostatek, ale přitom se dá všechno sehnat. Bývala to společnost, která skoro obdivně vzhlížela ke každému, kdo vytáhl dolar, a kde největší devízou člověka je to, kde má jakého známého.

V posledních měsících se čím dál tím více blýská na „lepší časy“ a je jasné, že za pár let tu bude úplně jiný systém, jiní lidé, jiná Kuba. Řekl jsem si tedy, že mám možná poslední šanci ji zažít v původní kondici, když zatím pořád teprve lapá po druhém dechu.

Oplývá také nespočtem historických i kulturních zajímavostí a atrakcí, a tak se opět vžívám do své turistické role. Foťák je nabitý, průvodce přečtený a já natěšený.